Rubrika
CestovaniOhodnotit spotMohutná lokomotiva rozbitého maďarského vlaku v hustě temném mraku prachu a sazí přijíždí do poslední zastávky ve své domovské zemi na maďarsko-rumunské hranice. Všude pobíhají psi a dlouze se táhne kolona různě starých dacií. Jsme na jednom z hlavních transitních přechodů, nicméně zdejší celníky tento fakt nijak nevzrušuje. Přejít hranice pěšky se zdá být nejrozumnější řešení. V duty free zóně, ač nekuřáci, přemýšlíme o nákupu kartonu cigaret pro případ nutného uplácení policistů nebo vojáků. Nakonec jsme tak neučinili a udělali jsme jen dobře, neboť se historky, které jsme slýchali před naším odjezdem, vůbec nenaplnily. Snědí muži nabízejí výměnu peněz, která není a ani nemůže být příliš výhodná. Zlaté pravidlo o směně peněz až ve vnitrozemí platí i v Rumunsku.
Nădlac, maďarsky Nagylak, je první rumunská vesnice, jaké však bylo naše překvapení, když na nás místní omladina začala mluvit plynně slovensky. Dle posledního censu se ke slovenské národnosti hlásí v tomto osmitisícovém městečku téměř polovina obyvatel, stojí tu základní škola i lyceum s výukou slovenštiny. Pro tamější mládež jsme byli hezkým zpestřením, strávili jsme s nimi příjemné odpoledne na místním koupališti přičemž jsme odmítali pozvání na štamprlu místního alkoholu. Příběhy totiž hovoří o mladých mužích, kteří se nechali takto pozvat, popíjeli s místní děvuškou, až se ráno probudili s bolestí hlavy, se svatebním prstenem na ruce a s překvapivou novomanželkou vedle sebe.
Pro osvěžení v parném horku je místní bazén neocenitelný, zvlášť pokud vám konečně někdo také rozumí a můžete si popovídat. Rozloučení s nově nabytými kamarády se neobešlo bez slz a šéf jejich party Arnold nás ještě vyprovodil na nedaleké vlakové nádraží. Malinká budova, u kterého končí koleje a dál již nikam nevedou, spousta prachu, špíny a jeden výpravčí. Ten se při prvním dotazu naštve, ale nakonec jsme z něj vydolovali informaci o nejbližším odjezdu vlaku do Aradu, hlavního města stejnojmenné rumunské župy.
Vlak jel ve 4.50 ráno. Po probdělé noci, která byla způsobena absencí kvalitního noclehu a velmi nízkými cenami zdejšího piva, jsme nastoupili do pravého rumunského osobního vlaku. Ne nadarmo se říká: „Kdo nejel v Rumunsku osobákem, jako by tam nebyl.“ Vymlácená okna, zápach, skřípot, díry v podlaze, k tomu se přidává vlezlá ranní zima a podivní spolucestující. Již před první světovou válkou tu byla postavena první elektrifikovaná železnice ve východní Evropě. Vzhled místních vlaků napovídá, že tuto událost pamatují. I přes závratnou rychlost 30 km/h netrvá cesta do Aradu déle než dvě hodiny, naštěstí. Téměř dvousettisícové město, kde se konal v roce 1899 první rumunský fotbalový zápas, mě však na první pohled ničím nezaujme,hlavně proto, že jsem k smrti unavený a usínám na nejbližší lavičce. „Allo, šigany tura,“ probouzí mě starší babička a rukama mi naznačuje, že se tu vyskytuje mnoho zlodějů. Poděkoval jsem jí, přivázal si krosnu k zápěstí a spal dál. Tentokrát mě probudily švestky, které po mě rumunští vtipálkové házeli z balkónů nade mnou. Jožan, můj spolucestovatel, se vrátil z obhlídky, přinesl rumunskou měnou Lei, překvapený tolika švestkami okolo mé lavičky. „Člověče ty blázníš, takhle se tady nechat ostřelovat,“ povídá s úsměvem, ale z jeho hlasu je cítit úleva, že se mi nic nestalo.
Samostatnou kapitolou Rumunska jsou dacie, které tvoří 95 procent tamějšího vozového parku. Každý Rumun má dacii různém stupni rozkladu, existují různé úpravy, jako třeba kabriolet, náklaďák, džíp. Jakmile jsme vystoupili z budovy nádraží, už se na nás řítily, dacie, dacie, samé dacie. Pravidla silničního provozu jsou často doplňována právem silnějšího, jako v džungli, ementálová silnice nutí řidiče přejíždět z pruhu do pruhu, cyklisté a mopedisté doslova bojují o holý život.
V rohu nádraží stojí vysoký chlapík oblečený v delší kožené bundě. Vypadá nervózně, stále se rozhlíží a co chvíli k někomu přistoupí a pošeptá mu něco do ucha. Několik lidí ho odmítlo, ale tentokrát to zdá se vyjde. Fousatý, asi čtyřicetiletý muž kývne a dostává od překupníka kartón cigaret, který měl schovaný pod koženou bundou. Najednou se ve dveřích nádražní budovy objeví uniformovaný policista a voják se samopalem, čímž u mě budí veliký respekt a oba se blíží se k překupníkovi. „Tady se bude zatýkat,“ pomyslím si. Každý se postaví k překupníkovi z jedné strany a něco hovoří. Mluví potichu, aby je nikdo neslyšel. Překupník vypadá relativně klidně, a po chvíli vytahuje dva kartóny cigaret. Voják i policista mají každý po jednom a spokojeně odchází, stejně jako později překupník. Nestačím kroutit hlavou.
Otočím se a slyším češtinu. Dva strhaní a zarostlí chlapci se vracejí z cest, stopovali po Kurdistánu v Turecku. „Nevyměníte nám nějaké peníze, v eurech máme jen mince, a ty nám ve směnárně nechtějí vzít,“ ptají se nás s Jožanem. Dali jsme jim na svačinu, bylo vidět, že mají ohromný hlad. Rumunskem totiž jen projížděli.
Aradu vévodí radnice na hlavním náměstí, za pozornost stojí i Luteránský kostel a pozůstatky pevnosti.Historie města se táhne až do 11. století, postupně bylo dobyto Mongoly, Rusy nebo Maďary. Dnes tu sídlí tu rumunské ortodoxní biskupství Škoda jen, že je to město špinavé, a proto neútulné. Byl však čas vystartovat do Brašova.
Aradem prochází 4.pan-evropský koridor spojující západní Evropu s jihovýchodními zeměmi a Blízkým východem. Cesta přes půlku Rumunska do Brašova vlakem Intercity podél nejvyšších hor Fagaras utekla jako voda, průvodčí nám každému dal noviny, kde jsme se mohli dočíst o návštěvě Rickyho Martina, který zavítá do Bukurešti. „Stejně jako my,“ pomyslel jsem si a spokojeně usnul.
Ačkoliv je Brašovská župa v Transylvánii jedním z nejbohatších rumunských regionů, není tam pěkně. Průmysl městu vládne, všude samá továrna, chemička, elektrárna. Jméno města pochází ze starotureckého barasu, což znamená pevnost, na jihozápadě města totiž dodnes stojí zbytky římského opevnění. Mezi lety 1951 a 1961 bylo město přejmenováno na Orasul Stalin, přeneseně Stalinovo město. Dnes má Brašov přes 200 tisíc obyvatel, spolu s přilehlými městečky se toto číslo blíží 400 tisícům, připodobnění k české Ostravě se tedy jen nabízí. Náš plán byl předem dán. Po přespání v kempu na kraji Brašova se chceme přesunout do Bukurešti, navštívit „Drákulův“ hrad Bran, a strávit pár dní v karpatských horách Bucegi.
Bosé, nahaté a ušmudlané dítě, kterému nemůže být více než pět let mě tahá za rukáv a žebrá. Žebrají i jeho o něco starší bráchové, nebo možná nejsou příbuzní, ale tady na nádraží to je úplně jedno. Když dáte něco jednomu, přijde dvacet dalších, když nedáte nikomu, svědomí vás bude hryzat. Tohle dilema nemá řešení.
V Brašově už jsme si spát pod širákem někde v parku netroufli. Pobíhají tu toulaví psi, opilí bezdomovci leží všude možně. Nacpaný trolejbus číslo 35 nás odváží na kraj města, kde strávíme noc.Prohlídka Brašova je zběžná, těšíme se do hor, na vesničky, do Bukurešti. Vlak má jet z pátého nástupiště, které je plné různých lidí. Čekáme již dvě hodiny, ale takové zpoždění je prý normální. Jsou tu maminky s hrajícími si dětmi, jsou tu vojáci jedoucí domů ze služby, dělníci, kteří se vrací k rodinám po dlouhé šichtě, a spousta individuí s věcmi, které by našinec do vlaku nebral. Z kočárku kolečka nesou dveře, a vytváří tak vozík. Na něm je položena nefunkční pračka, přivázaná kola od traktoru a několik hrnců. Na podobném vozíku je děravá vana, kterou pět chlapíků s vypětím všech sil cpe do osobního vlaku, kam nastupujeme i my. Zaráží nás, že jedeme na druhou stranu, než bychom podle mapy očekávali. Po půl hodině nám to oběma dochazí. „Myslím, že nejedeme do Bukurešti,“ pronesl jsem polotiše, ale Jožan to slyšel a smutně odkýval.
martan21, 21.06.2006 23:45:00,
trvalý odkaz,
komentáře (0)08.06.2006
**bez titulku**Rubrika
CestovaniOhodnotit spotWe Must Cut the Cost of Living
Ústřední motto knížky Jacka Kerouaca On the Road provází moje cestovatelské příběhy od samého počátku. Jako chudý student jsem si totiž jen zřídka mohl dovolit přespávat jinde než pod širákem, navštěvovat restaurace či platit zbytečné výdaje za dopravu. Ale nebyla to jen otázka financí, která mě táhla a stále táhne na východ Evropy. Tento region, ať už to je Rumunsko, Ukrajina, Albánie, Černá Hora, je v neustálém pohybu. Společenské změny, revoluce, převraty, transformace, které v západních stabilních demokraciích vidíme jen zřídka, jsou téměř na denním pořádku. Jistě, v západní Evropě je toho spoustu krásného k vidění, nicméně společnost tam již je pevně zakořeněna, demokracie má svoji tradici, lidé ji berou jako samozřejmou součást života. Východní Evropa tedy nabízí krásný pohled na přeměnu z bývalých autoritativních režimů, plánovaných ekonomik, k politické pluralitě a tržnímu hospodářství, přeměnu, která s sebou nese mnohé oběti. Pro člověka z Česka může být návštěva těchto zemí i pohledem o pár let dozadu; kupříkladu na Ukrajině jsou tyto vzpomínky dost živé.
Jednou ze transformujících se zemí je bez pochyby Rumunsko. Když v prosinci 1989 došlo ke svrhnutí tamějšího komunistického režimu a k zastřelení Ceauşesca a jeho ženy v přímém přenosu, otřáslo to nejen Československem. Obě země se však vydaly směrem na západ, mezníkem byl či bude vstup do Evropské Unie (Rumunsko by mělo vstoupit v roce 2007 či 2008 společně s Bulharskem).
Ačkoliv jsme zažili popisované zážitky cestou do Rumunska, nebudu o něm tentokrát psát. Protože i cesta může být cíl, naše cestování spočívá nikoliv v dosažení požadovaného místa, města, vesnice, moře, hory, ale naopak v poznání i takzvaných transitních regionů, tedy zastavit se i tam, kde ostatní jen projíždí. Směrem do Rumunska tedy cestovatelům stojí v cestě Slovensko a Maďarsko. Žádná divočina to jistě není, pokud ovšem necestujete s minimálním rozpočtem, nespíte na fotbalových, či tenisových hřištích, pod mostem, na březích řek a nebudí vás dobrmané či aktivně brzy po ránu trénující fotbalisté nebo tenisté.
Vyrazili jsme tedy jednoho srpnového rána stopem na Bukurešť, avšak vytáhnout ceduli s nápisem tohoto hlavního města Rumunska již v Hradci Králové nám přišlo jaksi nepatřičné. Když píšu nám, měl bych představit svého kumpána. Jmenuje se Jožan, je moc milý, vychovaný, nekouše a je vhodný pro paničku, která se ráda mazlí. Avšak potřebuje zahradu, kde by se mohl vyřádit. Ne, Jožan není pes, ale můj dobrý bard, na kterého se mohu spolehnout. Z osobní zkušenosti mohu cestování ve dvou jen doporučit, umožňuje maximální flexibilitu, stopování dopravních prostředků, dělbu práce a, jedete-li s takto fyzicky vyspělým jedincem, pak i určitou míru jistoty a bezpečí. Jsou-li navíc členové týmu podobně staří, podobně krásní a podobně hladoví, pak je vše mnohem jednodušší (domlouvání místa a času spaní, stravování, odpočívání a tak vůbec).
S našimi sedmnáctikilovými krosnami, které byly převážně a smysluplně nacpané jídlem, protože v Rumunsku se přece jídlo vůbec neprodává, jsme obsadili zastavivší automobil a nebohý řidič nás vždy popovezl na východ. Avšak tak slavné to naše stopování nebylo, a když jsme se do Bratislavy dostali o půl jedenácté v noci, museli jsme se zamyslet nad naší taktikou. Problémem číslo jedna však bylo, kde uložit hlavu. Protože v Blavě ten den vydatně pršelo, bylo všude celkem mokro, spát pod mostem nebylo příliš lákavé a když ani náš plán s rozděláním si stanu na betonových garážích nevyšel pro nadměrnou extravaganci, zvítězily tenisové kurty. Jsou hned vedle vlakového nádraží a mají, pro nás tehdy nezbytně nutnou, krytou tribunu. Bohužel jsem to byl já, kdo si vylosoval kratší sirku a šel tak na průzkum. V naprosté tmě jsem přeskočil třímetrový plot a octl se v areálu, kde jsem jen tušil, že není pes. Jožan totiž říkal, že tam žádný nebude a tehdy jsem mu ještě věřil. Vzpomínám, že to samé říkal v Kyjevě, kdy mě přesvědčoval, abychom přelezli plot a šli spát do botanické zahrady. Kdo by nechával psa v botanické zahradě, že. V Kyjevě jsem řekl dobrá, ale raději nejprve hodím za plot klacek, když tu vyběhli tři pěnící vlčáci štěkající a naprosto neuvázaní. Od té doby si dávám pozor. Nicméně v Bratislavě jsem si ho ještě nedával, ale naštěstí tam žádný pes nebyl. Přehodili jsme zavazadla a spokojeně usnuli na kryté a suché tribuně.
Ráno mě probudil rachot, otevřu oči, a to místní správec válcuje antuku necelé tři metry od mé postele. Neviděl mě a protože jsem potřeboval něco v krosně, začal jsem tam šátrat. V tu chvíli však správec zpozoroval naši ložnici a vydal se na obhlídku. Pud sebezáchovy mi poradil: dělej, že spíš. Do jaké míry je osoba spící v sedě po rameno ponořená v krosně důvěryhodná, na to jsem se správce již nestačil zeptat, protože ten odešel pro pomoc. Již probuzený Jožan také pochopil, že nás tu již nic dobrého nečeká a tak jsme během pár vteřin opustili kurty, přičemž nás ještě málem přejela kolemjedoucí tramvaj. Už jen z dálky jsme pozorovali, jak se na pomoc zavolaní tenisté ptají správce: „Fanúš nikto tu nie je, ty si vcera vraj opat chlastal?“
Batožíny jsme hodili do úschovny na nádraží a šli si prohlédnout hlavné mesto našich bratov. Blava je v mnohém podobná Praze, historické centrum, úzké uličky, panelákové sídliště, hrad. Ten byl pro mě největším zklamáním, protože ačkoliv vypadá z venku dominantně, uvnitř je maličký a skleněné socialistické výplně ochozů mu na kráse nepřidávají. Výhled na Nový most s restaurací ve tvaru létajícího talíře přes Dunaj a na betonovou džungli Petržalku také není uchvacující. Dojem napravuje opravené centrum okolo Grassalkovičova paláce (sídlo prezidenta) s rozsáhlou zahradou ve francouzském stylu, historické Staré Město, Michalská brána, Konkatedrála svätého Martina, a hezké fontány s čistou vodou, kde se dá vyprat tričko.
Naše cesta však musela pokračovat, rozloučili jsme se tedy s nejbohatším regionem Slovenska a vydali se do Budapešti cestou, kterou všem mohu jen doporučit. Je to cesta nejlevnější a zároveň nejzajímavější. Jízda vlakem z Bratislavy do hraničního Štůrova trvá hodinu a půl a přes hranice se dostanete pěšky do Maďarské Ostřihomi, z nádraží na nádraží to jsou necelé čtyři kilometry, ale stojí za to. Nejenže se můžete vykoupat v překvapivě rychle tekoucím Dunajem, ale poznáte jeden z největších architektonických kontrastů ve střední Evropě (už vidím, jak mě studenti historie architektury pro tuto větu bičují). Šlapete-li totiž Štůrovem směrem na hranice, vidíte před sebou jen paneláky a paneláky a nic jiného. V horku, které tenkrát panovalo, se nám nešlo příliš lehce, zvlášť když slibovaných dvacet minut na přechod hranic jsme již dávno ušli a Dunaj nikde. V tu chvíli se nám naskytl pohled, který mě nejprve vyděsil neboť jsem si myslel, že jsem dostal vidiny z přehřátí organismu. Panelákové budovy se totiž jak mávnutím proutku rozestoupily, a ukázala se nám Ostřihomská basilika v celé své kráse, největší katedrála v Maďarsku. Ostřihom (maďarsky Esztergom) bylo prvním maďarským hlavním městem, a to v době mezi 10. a 13. století, předtím než ho král Béla IV. přestěhoval do tehdejšího Budína v roce 1361 a dodnes je sídlem katolické církve v Maďarsku. Město je jedním z nejvíce historických měst v zemi, obsahuje pozůstatky kultur Keltů, Germánů, Franků, Avarů, Římanů či Turků, v roce 1000 zde byl korunován král Štěpán (v maďarštině Szent István király). V roce 2001 byl konečně zprovozněn most přes Dunaj, který byl zničen Němci za 2.světové války, po kterém se dá bezpečně dostat do Maďarska. Také nám v Ostřihomi začalo ohňostrojové léto, kdy jsme různé show zažívali v podstatě na každém kroku. Po přesunu na vlakové nádraží jsme řešili otázku financí, neboť jsme neměli ani forint. Situaci naštěstí vyřešil místní obchodní dům, kde byl bankomat a kde mě při zkrácení si cesty přes louku málem pokousali ovčáci čtveráci (byla již tma jako v pytli).
Tak jsme tedy odjeli osobáčkem do Budapešti. V Maďarsku již nastává problém s dorozumíváním. Tamější ugrofinský jazyk se nepodobá žádné mně známé řeči a z nápisů je člověk moudrý jako při návštěvě Walesu, kde se alespoň mluví anglicky, zatímco jazyková vybavenost mladých (!) Maďarů je podle naší zkušenosti téměř nulová. Na „Beszél angolul?“(mluvíte anglicky?) nikdo nereaguje. To nejdůležitější jsme však uměli: „Erecz piklos nemeci hunac szcepen kamos“ (piš holoubku piš nebo zcepeníš) nebo „érömü“ (elektrárna). Když se k tomu přidá: „Legyen szíves, hol van állomáshely, köszönöm?” (Prosím Vás, kde je tu nádraží?), „sör” (pivo), popřípadě „szeretlek” (miluji tě), tak už to k běžné komunikaci postačí.
Náš noční příjezd do Budapešti byl opět zahalen rouškou tajemství , a to kde složit hlavu. Tentokrát zvítězil stadion druholigové Rákospalotai EAC, přeskočili jsme plot a spali jako zabití. Právě zde nás ráno probouzel již zmíněný aktivní fotbalista, tak jsme poděkovali a odešli.
Budapešť je o něco větší než Praha a podobně krásná; historická Buda je od novější Péšti oddělena Dunajem, metrem se na Budínský kopec dostanete, když vystoupíte na zastávce Moskvatér: v létě je plný turistů, což trošku kazí zážitek z jinak nádherné metropole. Z nejzajímavějších objektů bych vypíchl Chrám sv. Matyáše, Magdaléninu věž, Baziliku sv. Štěpána, Královský palác a budovu parlamentu. Musím říci, že jsme v Budapešti strávili krásné chvíle. K přespání se hodí ještě Magdalénin ostrov uprostřed Dunaje, popřípadě městské kempy poblíž. Je důležité připomenout, že se v Budapešti nacházejí tři větší vlaková nádraží, a to Keléti (východní), Déli (jižní) a Nuygati(západní), které navrhoval sám August de Settres a bylo postaveno Eiffelovou společností.
Z Nuygati jsme se přesunuli rychlíkem do Szegédu, město na jihu Maďarska, na hranici s Rumunskem, kde jsme prožili nádherná svátek svatého Štěpána (20.srpna). Král Štěpán posílil v 11.století pozici křesťanství v zemi, ustavil latinu oficiálním jazykem a nechal postavit několik významných katedrál včetně té Ostřihomské. Pověsti říkají, že byl velmi šlechetný, dával peníze chudým, a po jeho smrti bylo možné vidět několik zázraků v okolí jeho hrobky. Svatým se stal již v roce 1083. Právě 20. srpna byly na Budínský kopec převezeny jeho ostatky, což Maďarsko slaví svátkem a velkými ohňostroji. A v Szegédu tomu nebylo jinak, tisíce lidí se bavily, popíjely, a měly se rády. My jsme chtěli samozřejmě ochutnat známý segedínský guláš, ten se nám však nepodařilo nikde nalézt, tak jsme si dali segedínskou pizzu a segedínskou klobásu. Centrum města je nádherné, budovy jsou opravené, a procházka po pěší zóně velmi příjemná. Naše spacáky a karimatky jsme tentokrát rozdělali na břehu Tisy, která ovšem ke koupání zrovna neláká.
Ráno mě probudil Jožan tím, že mi začal olizovat obličej a funět do tváře. Říkal jsem si, že to s naším kamarádstvím trochu přehání a otevřel jsem oči. Tu jsem zjistil, že to není Jožan, nýbrž obrovský dobrman, který měl momentálně svoje bílé tesáky asi sedm milimetrů od mého nosu. Když mě psův nepříliš čerstvý dech ujistil, že to není noční můra, začal jsem uvažovat o plastické operaci obličeje, ukončení kariéry u modelingových agentur a razantní změně image. Dobrman ale pochopil, že bych nebyl dobrý člověk a po určité době odběhl. Jako obvykle to vedle spícího Jožana ani neprobudilo.
Sbalili jsme tak našich pět švestek a vydali se na nádraží. Tedy na jedno z pěti nádraží v Szegédu(což jsme tehdy ještě netušili), kde nám řekli, že do Rumunska se jezdí odjinud. Přejeli jsme celé, kde nám řekli (rukama nohama) to samé, oběhli jsme všech pět vlakových nádraží, trvalo nám to téměř celý den, abychom se celí vyčerpaní dostali na to správné, které bylo necelých sto metrů od našeho výchozího bodu. Nabrali jsme vodu ze studně, koupili si další dobrou klobásu a vyrazili spolu s dvaceti policisty osobním vlakem bez oken a dveří u toalet na maďarsko-rumunské hranice…
martan21, 08.06.2006 18:18:00,
trvalý odkaz,
komentáře (0)05.06.2006
Do you agree with the suggestion that liberalizing agriculture is the key to the Doha RoundRubrika
moje esejeOhodnotit spotDo you agree with the suggestion that liberalizing agriculture is the key to the Doha Round
By Martin Pospisil
Global Governance
Summer Semester 2005/2006
Number of Words: 2651
1. Introduction
In this paper, I will try to assess the ongoing attempts to liberalise agriculture in terms of world trade negotiations with a specific reference to the European Union and its Common Agricultural Policy (CAP). I am going to show that liberalising of agriculture in the EU (a substantial reform of the CAP) is closely linked with world trade negotiations and that it could lead to successful Doha negotiations. The conclusion is that movement on agriculture is pivotal to reach some agreement and to move on to other sensitive issues like opening market for services and for manufactured goods.
In order to satisfy my research aims, I will firstly present some theoretical arguments of free trade, and an insight into the EU policy-making, as the essay is focused on the EU in agricultural talks.
1.1. Theory
The liberal perspective praise free market and the invisible hand ensuring efficiency and equitable distribution of goods. As Woods (2005, p.332) notes, the optimal role of governments and institutions is to provide the smooth and relatively unfettered operation of markets. In contrary to the liberal theory stand mercantilism. According to mercantilists, the world trade is about competition among states, which try to maximize their power and position in the global market; the welfare of the state is being maximized through self-sufficiency
[1]. Trade quotas, subsidies, and tariffs are the basis of mercantilist economic policies.
In terms of theory, agricultural policy in most of developed countries is a product of mercantilist policy; within such a system some states have more power and capability than others do (Woods, 2005, p.333). Clearly, agricultural trade negotiations are often a struggle between liberalism and mercantilism.
Main assumption of neoclassic theory is that free trade benefits all. In the case of liberalising agriculture, this might not be true, as there are countries that would lose their preferential access on the EU or US market. International economics theory (e.g., Krugman and Obstfeld 2003) often stresses that the ‘winners’ from trade liberalization outweigh the ‘losers’. Theoretically, freer farm trade could yield a lot for the poor in developing countries; a substantial liberalisation of agriculture can lead to:
n better allocation of resources,
n higher incomes
n increased purchasing power in developing countries and globally
n help developing countries escape poverty.
1.2. EU policy making
When analysing the CAP in terms of international trade, it is important to understand EU policy making. The way the EU makes its agriculture and trade policies involves three levels: the EU member state, the EU itself, and the international trading system (Halderman and Nelson, 2004, p.11).
The European Commission plays a key role in setting the agenda for EU agricultural policy. The inter-state bargaining in the Council of Agriculture Ministers has been very important in decisions regarding the CAP. The EU member states are divided on the issue of CAP reform; significantly, the leaders of countries with strong agricultural lobby like France and Germany are very involved in EU agricultural policy-making, both reluctant to change the CAP until 2013. The new EU financial perspective for years 2007-2013 does not bring any major changes in the structure of the budget
[2];. Politically strong lobbyist groups underpin any liberalisation movements in the EU.
2. The CAP in terms of international trade
“The CAP is the single most idiotic system ever invented by developed countries”
Economist (1990 p.15)
There are four main instruments of CAP: import tariffs, direct subsidies to inputs and outputs, export subsidies and intervention purchases (Lipsey and Chrystal 2004, p.88, Borrell and Hubbard 2000, p.18). The goals of the CAP include
[3]:
- food self-sufficiency
- increase farm income
- preserve small-farm of rural Europe
Although there have been some attempts to reform the CAP, none of the reforms were substantial. At the beginning of the 1990s, the EU Commissioner Ray MacSherry
[4] proposed to reform the CAP
[5] in order to come into line with GATT proposals (Ballaam, 2004). The Agenda 2000 CAP reform introduced a policy concept in the EU cross-compliance and set stage for further negotiations. June 2003 reform has gone the furthest and recent changes in the CAP have already led to a decrease in domestic price and a decrease in production. By breaking the link between subsidies and production, under WTO rules the EU will be able to shift its domestic agricultural support from a “trade distorting” category to a “nontrade distorting” category. The reforms, however, failed to abolish export subsidies and do not create room for improved access to EU agricultural markets for third country producers (Dijck and Faber, 2003). The CAP is still a bad and unfair system; it does not fulfil its goals, it distorts the market, harms consumers, who have to pay higher prices for agricultural product
[6].
2.1. Critique of the CAP
[7] in terms of international trade
The protectionism of the CAP has been a major issue at both the Uruguay and the current Doha rounds of the WTO negotiations, with the questions of ‘fairness of trade’, dumping, development and poverty relief playing a role in normative rejection of the CAP regime. Therefore, Borrell and Hubbard (2000) argue that the CAP is the most disruptive institution in international agricultural trade. From the international trade perspective, the CAP has always been an inward-looking policy (Henrichsmeyer and Witzke, 2000); it has never been based in order to raise the welfare of the world as it has always included a high degree of external protection. The CAP undermines the livelihoods of farmers in developing countries who are denied opportunities to export their own agricultural products to the EU market (see Halderman, 2004). Rieger (in Wallace, 2000, p.195) calls it “the primacy of domestic welfare.”
2.2. The Doha Round
“Greater agricultural market access is the key to success in the Doha Round”
[8]The stage for current agriculture negotiations was set by the Uruguay Round outcome
[9] and agriculture is pivotal to a successful conclusion of the Doha Round. The Doha Round featured an increased influence of the LDCs who make up roughly 100 of the 145, which half of them are dependent on agriculture. From the beginning, the Doha round asked to be judged as a way of helping the developing world. Mr. Vaile (2005) notes that it is a historical opportunity to lift millions of people out of poverty. The willingness of developing countries to walk away from Seattle meeting without an agreement and their tough bargaining stances in the intervening years to Doha forced Quad countries to take notice of their interests (Crodin, 2003). The U.S., Brasil, and others demand further cuts in European farm subsidies.
The CAP reform and the Doha round of trade negotiations are closely inter- linked. In 2003 the Doha negotiations on agriculture essentially forced the EU to reform the CAP in order to strengthen the EU’s negotiating position before the September 2003 WTO Ministerial meeting in Cancun. When the EU Council of Ministers agreed to the 2003 reform of the CAP, they also set limits for the Commission for the Doha Round Negotiations in terms of subsidy cuts. The reform has constituted the limits for the Commission’s negotiating in the WTO Round
[10]. The Council stresses that the margin of manoeuvre provided by this reform in the DDA can only be used on condition of equivalent agricultural concessions from our WTO partners (Council of the European Union, 2003, p.3)
2.3. Liberalising of agriculture is the key to the Doha Round
As far as the negotiations on agriculture are concerned, the long-term objective of the WTO members is “to establish a fair and market-oriented agricultural trading system …” (Preamble, Agreement on Agriculture; cited from Dijck & Faber, 2003, p.6).
There are several reasons, why agriculture stands at the root of world trade negotiations and can be the key to the Doha Round. Firstly, without movement on agriculture, the negotiations will not be able to move on to other sensitive issues like opening market for services and for manufactured goods. Despite four years of bargaining, negotiators have made scant progress on liberalising trade in services and have done virtually nothing on cutting industrial tariffs (The Economist, 2000e). Even though many of the biggest economic gains from a Doha round will come from freer trade in areas such as financial services, medical services or accountancy, negotiations in these issues have not reaches much agreement.
Secondly, if the EU liberalises, the other developed countries are expected to reduce their protectionism too. Over 60% of the gains that Doha promises in goods trade would come from agriculture. The vast majority of this would be won by cutting tariffs (The Economist, 2000e). There is significant reluctance of some of the world’s richest countries, particularly those in the EU, to reduce substantially high farm tariff barriers.
Thirdly, the EU and the US are telling poor countries that they have to open their markets in return for cuts in farm subsidies. There is a reluctance to cut farm subsidies and tariffs or to lower barriers to industrial goods. The USA want deeper cuts across the board. The EU wants to see big developing countries reduce industrial protection, but it is not vulnerable to reduce its farm tariffs. The Europeans want levies on agricultural goods to be capped at 100%, but those on industrial products to be at most 15%. Among the poorer countries, this asymmetry caused uproar(The Economist, 2005e).Until these developed countries make a significant progress in liberalising agriculture, they do not have a moral right to demand further cuts in industrial protection from the developing countries.
The failed Cancun ministerial meeting underlined that the agriculture must be reformed if the round is to succeed. The U.S. has shown leadership through its recent proposal to cut farm subsidies, the EU and other major exporters will need to show the same courage on market access. The EU’s recent proposals for liberalizing agriculture and improve market access for non-preferential countries is not satisfactory
[11]; Vaile (2005) calls them “deeply disappointing”.
2.4. Liberalising of agriculture is not the key to Doha Round
The question is: Can something what will not to be changed dramatically until 2013 be the key to Doha Round? Liberalising of agriculture could be the key but as there is a big reluctance to do anything with this issue, negotiations should move forward to other issues. The Economist (2005b) argues that talks have focused too narrowly and notes that. The Doha round has always been very unlikely to end in fully free trade.
The Economist (ibid, 2005b) notes, the Doha
[12] round's biggest problem is the mercantilist mindset that has corrupted it
[13]. Being “pro-poor” in the Doha context has become synonymous with advocating more exceptions and less tariff cutting by developing countries. The very poorest countries will have no obligations from a Doha round at all. Finally, there is a threat of apathy, as the Doha talks will not hold politicians' attention forever. Apathy poses almost as big a threat to the WTO as acrimony precisely because its dangers are less obvious (The Economist, 2000e). It is important to do anything with the agriculture issue or to move to another issue, otherwise the negotiations might stop and no one can be sure whether it starts again in next years.
2.5. Consequences
Developing countries are split on the issue of agriculture and liberalization. Clearly, there would be winners and losers, Halderman and Nelson (2004) identify four categories of developing countries:
• South American countries that are major beef exporters (four countries)-the strongest proponents of liberalizing global agricultural trade during the Doha Round
• the African, Caribbean and Pacific (ACP) countries as a group (77 countries)
• African countries exporting beef to the EU on preferential terms (six countries)
• the least developed countries (LDCs, 49 countries).
Net-exporting countries like Argentina or Thailand support greater liberalization; big developing-country exporters, notably Brazil and Argentina, would gain from reduced subsidies. So would Africa's cotton producers, on the other hand net-importers like Egypt, Korea, Japan, Middle East and Pakistan favour protectionism (The Economist, 2005d). The basic pattern is that the industrial countries protect agriculture and processed food, while protection in developing countries is more balanced (though also higher overall) in its focus on food.
The ACP countries, which already benefit from preferential access to the EU market, are seeking to maintain their special status
[14], as do the few African countries (all ACP states) currently exporting beef to the EU under a preferential protocol. The LDCs tend to share the concerns and objectives of the ACP countries, as the bulk of LDCs are in the ACP group. It is obvious that the system harms developing countries. If the rich cut tariffs, it would hurt some of the poor, because America and the EU already offer selected poor countries preferential access to their markets. These countries lose if tariffs fall, because the margin of preference is eroded. The Economist (2005c) argues that the EU’s tariff preferences are less generous than they look, nor are they all targeted at the poor: many of the world's poorest people live neither in the 50 least developed countries nor in Europe's ex-colonies. Although countries such as Mauritius, Malawi, and Caribbean coutries would lose a lot, most would lose a little. Overall, they argue, the gains from lower tariffs outweigh the costs.
The most important question of this issue is to what extent the CAP can be liberalised. The answer is not very positive. When the French government says, in both the EU budget and the Doha negotiations, that it cannot touch the CAP, it is partly making a point about sticking to the October 2002 deal. “We all agreed to the 2002 reform," says Catherine Colonna, France's Europe minister, “and it cannot be changed until 2013.”(The Economist, 2005c).
4. Conclusion
The CAP has always been a recurrent source of argument between the EU and its international trading partners. As mentioned in the introduction, freer farm trade could in theory yield the most for the world's poor. Agricultural reform would lead to better allocation of resources, higher incomes and increased purchasing power in developing countries and globally. World trade liberalisation of agriculture has the power create the conditions in which millions of people in developing countries will have a chance to escape poverty. Agricultural trade reform together with aid and debt relief is essential to help developing countries escape poverty. The WTO has 148 members, many of whom are deeply sceptical of more trade liberalisation and any of which could cause trouble. Rich countries have deservedly taken much of the blame for the sorry state of the Doha round (The Economist,2005d); the biggest farm protectionists, such as Japan or Norway, have been hiding behind the EU. If Europe liberalises, it can make additional pressure on them.
Agriculture is pivotal to a successful conclusion of the Doha Round. Halderman (2004, p.53) notes that the Doha Round is a “single undertaking” in which nothing is agreed until everything is agreed. If there is no agreement on agriculture the entire round will be in jeopardy. Failure to arrive at a new accord for agriculture undermines not only the Doha Round but also the WTO and free trade policy itself. (Ballaam, 2004, p.174). In order to finish the Doha Round successfully, the EU will have to reduce their special treatment of the ACPs, which seems to be politically very sensitive issue. In any event, nobody is seriously proposing the abolition of farm protection altogether. Doha round is not the only solution to world poverty but it can generate the opportunities on which sustainable poverty reduction can be based. The EU has to make a choice; either strong and protectionist agricultural policy or improved living of most of poor farmers in the developing countries. Without substantial agricultural liberalization it will be difficult for the Round to be an economic success; we can conclude that liberalising of agriculture is the key to the Doha Round and to successful liberalisation of world trade.
References:
BALAAM, D.N., 2004. Agricultural trade policy. In HOCKING, B. & S. McGUIRE, 2004. Trade Politics. London: Routledge, pp.165-177.
BAYLIS, J. & S. SMITH, 2005 (eds.). The Globalisation of World Politics (3rd ed.). Oxford: Oxford University Press.
BELLO, W., 1994. Global Economic Counterrevolution: How Economic Warfare Devastates the South. In K.DANAHER(ed.), 50 Years is Enough: The Cases Against the World Bank and IMF, Boston: South End Press.
BORELL, B. & L. HUBBARD, 2000. Global economic effects of the EU Common Agricultural Policy, Economic Affairs 20(2), 18-29.
COUNCIL OF EUROPEAN UNION, 2003. CAP Reform- Presidency Compromise (in agreement with the Commission). 30 June 2003, Brussels
CRODIN, P., 2003. The Doha Round :Prospects for the Rules_Based Trading System.
DIJCK, P. van & G. FABER, 2003. CAP Reform and the Doha Development Agenda,
Working Papers 04-03, Utrecht School of Economics.
ECHIKSON, W., 2005. U.K. shelves push on EU subsidies. The Wall Street Journal, December 6, 2005.
THE ECONOMIST, 2005a. A darkening mood over Doha. The Economist print edition, April 24 2006.
THE ECONOMIST, 2005b. Do Despair. The Economist print edition, December 8, 2005.
THE ECONOMIST, 2005c. Europe's farm follies. The Economist print edition, December 8, 2005.
THE ECONOMIST, 2005d. Weighed in the balance. The Economist print edition, December 8, 2005.
THE ECONOMIST, 2005e.. In the rough. The Economist print edition, November 3, 2005.
EUROPEAN COMMISSION, 1999. Contribution of the European Community on the Multifunctional Character of Agriculture, Info Paper (Brussels: European Commission).
FINGER, J.,M. & P. SCHULLER. Implementation of Uruguay Round Commitments: The Development Challenge. World Economy 23, 4 (April): 511-525.
HM TREASURY, 2005. A Vision for the Common Agricultural Policy. Norwich: HMSO. Downloaded on: April 31, 2006. Available at: <
http://www.hm-treasury.gov.uk/media/E76/04/A_Vision_for_the_CAP.pdf>.
HOCKING, B. & S. McGUIRE, 2004. Trade Politics. London: Routledge.
KEYZER, M. and M. MERBIS, 2000. CAP Reform in Agenda 2000: Logic and Contradictions, in: P. van Dijck and G. Faber (eds), The External Economic Dimension of the European Union, The Hague: Kluwer Law International.
KRUGMAN, P. R. & M. OBSTFELD, 2003. International Economics: Theory and Policy. Boston: Addison Wesley.
HALDERMAN, M. & M. NELSON, 2004. The EU’s CAP, the Doha Round and Developing Countries. Independent Consultant University of California, Berkeley.
MOON, B.E., 2004. From Seattle and Doha to Cancun. The trade agenda in the new millennium. In HOCKING, B. & S. McGUIRE, 2004. Trade Politics. London: Routledge, pp.23-35.
PEARCE, J., 1983, The Common Agricultural Policy: The Accumulation of Special Interests in H. Wallace et al. 1983., 143-76.
RIEGER, E., 2000. The Common Agricultural Policy. Politics Against Markets. In WALLACE, H. and WALLACE, W., 2000. Policy-making in the European Union. 4th ed. Oxford: Oxford University Press, pp.180-210.
SWINBANK, A., 1999. EU Agriculture, Agenda 2000 and the WTO Commitments, in: The World Economy, Vol. 22, pp. 41-54.
VAILE, M., 2005. All Eyes on Europe. The Wall Street Journal, October 28-30, 2005, p.13B.
WALLACE, H. and WALLACE, W., 2005. Policy-making in the European Union. 5th ed. Oxford: Oxford University Press.
WALLACE,H., 1983 (eds.). Policy making in the European Community, 2nd ed. (Chichester: Wiley)
WASHINGTON TIMES, 2003. Doha Going Down. April 4, 2003.
WOODS, N., 2005. International political economy in the age of globalization. In BAYLIS, J. & S. SMITH, 2005 (eds.). The Globalisation of World Politics (3rd ed.). Oxford: Oxford University Press.
Appendix 1:
Member
State
Politics
EU Level Politics
International Level Politics
Developing Countries
MS Governments
European Council
Council of Ministers
consults
Article 133 Comte.
assist
Commission
- DG Trade
Represent EU in negotiations
European Parliament
(assent required in some
instances)
Sanitary and
Phytosanitary Standards: SPS
[15]FAO
WHO
OIE
Codex Alimentarius
UN
USA
WTO
G -21
Cairns Group
ACP
Countries
LDCs
Non-ACP
Developing
Countries
Interest Groups
Farmer and Business (Processor and
Retailer) Interests
Advocacy Groups: Consumer Interests, Animal Welfare, Environment, Pro-
Developing Country, Anti-Globalization Movement
Figure 1: EU Trade Policy and the Doha Round, based on Halderman and Nelson (2004)
[1] French President Charles De Gaulle said, “A country that cannot feed itself is not a great country” (The Economist, 2005b).
[2] The CAP spending will remain more or less untouched: a token cut of less than 2%, which will actually raise its share of the budget to 44%, plus a proposal for a review in 2008. Therefore, agriculture (the CAP, respectively) remains the biggest consumer of the EU budget money
[3] However, the goals of the CAP in the Treaty of Rome were vaguely defined. Basically, objectives of the CAP are:
· food self-sufficiency
· to increase farm income
· to preserve small-farm of rural Europe
· to increase agricultural production by optimum utilisation of factors of production (labour)
· to provide fair standard of living, increase earnings
· to stabilise markets
· to to assure availability of suppliers
· to ensure that supplies reach consumers at reasonable prices
[4] Ray MacSharry was an Ireland's EC (EU) Commissioner, who tried to reform the CAP, but he was not given enough support from The Commission’s President Jacques Delors . Therefore, he pushed through only milder form of reform, which included direct income support introduced instead of guaranteed payments. However, this shift was not entire because it was politically implausible. MacSherry led a successful two-year effort to reform the CAP by ensuring that deficiency payments to EC farmers would continue despite being decoupled from production.
[5] MacSharry reforms some steps further in the direction of liberalisation, but did not bring a structural reform (Keyzer and Merbis, 2000).
[6] Examination of the EU’s international trade in particular products, like beef and dairy, including charges made against the EU by pro-developing country advocates, would be beyond the extent of this essay . However, it is important to note that there have been serious charges against the EU of dumping agricultural products and restricting market access
[7] There are several critiques of the CAP from the internal EU point of view
· CAP dominates the budget
· lead to overproduction and dumping of EU agricultural products
· responsible for high prices of food
· environmentally unfriendly
· protectionism (often ore than double world prices of particular agricultural products)
· larger farmers benefited most
· political protection for overseas agricultural exporters.
[8] Vaile (2005). Mr. Vaile is Australia’s deputy prime minister and minister for trade.
[9] The Uruguay Round agreement was finally reached in 1993, concerning agriculture, the Uruguay Round produced four key agreements (Halderman, 2004):
• the Agreement on Agriculture (AoA), whose three pillars tried to deal with market access, domestic support, and export subsidies (Balaam, 2004),
• the set of concessions and commitments of member states to three pillars of agricultural trade reform,
• a Ministerial Decision on Measures Concerning the Possible Negative Effects of the Reform Programme on Least-Developed and Net Food-Importing Developing Countries,
• and an Agreement on Sanitary and Phytosanitary Measures (SPS).
However, many of the least developed countries felt that the final agreement was forced upon them by the world’s major trading countries (Finger and Schuler, 2000). The AoA provided a kind of international ratification of the MacSharry reforms of the CAP (Rieger inWallace, 2000, p.193).
AoA did not substantially cut export subsidies for agricultural products. The developed countries also agreed to a new policy of “tariffication” (Brooks and Cahill, 2001) that converted various NTBs into tariffs so they could be quantified. Under the Uruguay Round outcome, the developed countries agreed to Tariff-quota-system (see Hocking, p.170). The Quad countries were later accused of violating the Uruguay agreement.
[10] The CAP reform is Europe’s important contribution to the Doha Development Agenda (DDA), and constitutes the limits for the Commission’s negotiating brief in
the WTO Round. Its substance and timing are aimed at avoiding that reform will be designed and imposed in Cancun and/or Geneva –which could happen if we went
there empty handed. The Council stresses that the margin of manoeuvre provided by this reform in the DDA can only be used on condition of equivalent agricultural concessions from our WTO partners (Council of the European Union, 2003, p..3)
[11] The EU proposes the “multi-functionality[11],” which includes for example rural life or national culture of agriculture. However, negotiators were not successful in pushing it as a “multifunctional” activity. The EU wants to use “precautionary principle” in trade under which imported products can be banned if they are thought to be harmful despite a lack of evidence. Although EU efforts have been successfully resisted, agricultural exporters remain wary. It would cut the highest tariffs by 50 %, but this would not lead to increased commercial opportunities for many of the key traded farm products. The EU also wants around 8 % of its tariffs lines be designated as “sensitive products” for which the cuts would be lower. Eight percent of tariff lines could account for most of the EU’s agricultural imports.
[12] The Doha Round of WTO in November 2001. The purpose was to agree on the Doha Development Agenda; he negotiations include those on agriculture and services, which began in early 2000.
[13] The Washington Times (2003) wrote: “The ongoing Doha trade round is collapsing under Europe’s stubborn adherence to its hefty farmers.”
[14] The Cotonou Agreement under which the EU grants preferential market access to 78 members of the African, Caribbean, and Pacific (ACP) group of countries mainly composed of former colonies.
[15] The SPS agreement was signed in Marrakesh on 15 April 1994 and entered into force with the establishment of the World Trade Organization on 1 January 1995. It aims to provide several functions for WTO members, including:
· greater harmonization, transparency, and equivalence among member states with regard to SPS standards
· the information resources necessary to make decisions regarding SPS issues
· protection from scientifically unjustifiable SPS measures
· a more efficient process for handling trade disputes related to such concerns, by handling
these concerns through the SPS Committee (
http://www.wto.org/english/tratop_e/sps_e/spsund_e.htm , downloaded 28/04/06).
Komarek zde v er-forme proziva dvacate stoleti od tricatych let, vysvetluje hruzy druhe svetove valky, priklon naroda k Sovestkemu svazu a komunistum, otresne procesy padesatych let. Druhy dil se venuje letum sedesatym, kdy Komarek pracoval u Che Guevary a prozival Prazske jaro v komunisticke strane. 
