readings

Bylo další velkou chybou, že jsme po listopadu uvěřili v normotvornou roli trhu. V důsledku toho jsme zanedbali vytváření institucionálních podmínek pro volný trh, zanedbali jsme vytváření státu práva a přivodili si tak řadu zbytečných zklamání a frustrací. Způsobili jsme zbytečný odpor vůči trhu a opětný příklon k falešným socialistickým floskulím.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/mirek-topolanek.php?itemid=8106.

http://www.vse.cz/polek/abstrakt.php3?IDcl=684
http://ies.fsv.cuni.cz/default/file/download/id/8977
Easterlin (1974) vysledoval následující empirické vztahy mezi důchodem a štěstím:
1. V rámci jednoho státu jsou lidé s vyšším příjmem v průměru šťastnější, než lidé
chudší. Toto zjištění je zcela v souladu s předpoklady ekonomie.
2. V mezinárodním srovnání je korelace mezi výší příjmu a reportovanou mírou štěstí
rovněž signifikantní, nicméně pouze do určité míry. Od jisté úrovně hrubého
domácího produktu4 se tato závislost ztrácí a mezi bohatými státy již větší výkon
ekonomiky na šťastnější populaci neukazuje.
3. Pozorování vývoje subjektivně pociťovaného štěstí v čase pak ukazuje výrazný
rozchod s neoklasickou ekonomickou teorií – Easterlin dokazuje, že růst důchodu
v čase nemá na štěstí člověka vliv. Přestože po druhé světové válce ve všech
vyspělých zemích došlo k několikanásobnému růstu produktu na obyvatele,
spokojenost obyvatelstva stagnovala.
Easterlinova pozorování postavila ekonomy před problém zásadního charakteru. Platnost
základní premisy beroucí užitek jako rostoucí funkci důchodu, a s tím platnost ekonomické
teorie vycházející z neoklasické syntézy, byla ohrožena.
Dle Aristotela existuje všeobecný konsenzus, že takový cíl musí nést následující znaky - musí
být (Nussbaum 2005, s. 175):
1. konečným cílem – tedy zahrnovat vše, co má nějakou vnitřní hodnotu
2. nezávislý – to znamená, že neexistuje nic, co by svým přidáním zvýšilo jeho hodnotu
3. aktivní – Aristoteles zde poukazuje na v jeho době všeobecně uznávaný fakt, že nelze
dosáhnout štěstí nečinností - k pravému štěstí vede pouze život aktivní
4. všeobecně dostupný – nelze tedy nikoho předem vyloučit z dosažení štěstí
5. stabilní – jako štěstí neobstojí nic, co může být odstraněno pouhým řízením náhody.
Mezi řeckými klasiky se ustálil název takového štěstí jako eudaimonia – nejvyšší,
nejvznešenější a nejpříjemnější věc, které může člověk dosáhnout. Štěstí jako eudaimonia
proto nikdy není nástrojem pro dosažení něčeho dalšího. Naopak všechny ostatní dobré věci,
včetně bohatsví, jsou pouze nástroji k dosažení štěstí.
Eudaimonii rozlišuje Aristoteles striktně od hedonismu. Zatímco požitek je momentální
euforií, smyslový vjemem, eudaimonia, jak píše Martha Nussbaum (2005, s. 171), je chápána
jako „aktivní, vzkvétající, lidský život nepostrádající nic, co by ho učinilo úplnějším,
bohatším nebo lepším.“12
Pro nás zásadním pozorováním je Aristotelovo vysvětlení JAK eudaimonie dosáhnout. Dle
Aristotela se to děje nepřímo, praktikováním tzv. „ctnostných aktivit ducha“. Nusbaum (1986)
identifikuje tyto základní ctnosti – jsou jimi nezištná kultivace přátelství a lásky a aktivní
činnost pro dobro společenství. Podstatné je, že tyto ctnosti musí být sledovány upřímně –
pokud by byly jen prostředkem k dosažení něčeho jiného, nebyly by totiž ctnostmi. Skrze
nepokryté sledování těchto ctností pak člověk nepřímo dosahuje konečného cíle - eudaimonie.
Fakt, že svého konečného cíle dosahuje člověk nepřímo, aktivitou zaměřenou na ostatní,
upřímným praktikováním ctností čistě pro jejich vnitřní hodnotu, ukazuje na logický rozpor
v konceptu eudaimonie. Logický ale pouze do té míry, dokud se pohybujeme ve sféře
metodologického individualismu.