readings

http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_projevy/download/singer_20091218_ing.pdf

p.16 Porovnani financni pomoci v EU 27 (CR 0% HDP)

nejvyssi pomer deposit k uverum (p.20)

10y gov bond (p.30) roste a poroste

http://ekonomika.ihned.cz/c1-39616610-dedictvi-krize-obrovske-statni-dluhy

pekne grafy

http://www.kcckp.net/en/great/works.php?2

http://www.kcckp.net/en/book/download.php?3+3001

Neco o severokorejske filosofii Juche

In understanding the Juche philosophy, it is also necessary to

grasp correctly the new man-centred outlook on the world.

The Juche philosophy established the outlook on the world by

regarding man as the main factor and clarified the viewpoint and

attitude towards the world by focussing on man.

It has already been established by materialistic dialectic that the

world consists of material, not consciousness or ideas, and that it

moves, changes and develops in accordance with its own laws, not

by any supernatural force. It is an undeniable fact that the world is, in

essence, a material entity, a material integrity, and that it moves,

changes and develops in accordance with its inherent laws. The

Juche philosophy answered a new question—who is the master of the

world and what is the motive force for its transformation. It

elucidated a new idea of the world that nature and society are

dominated and transformed by man, and thus fulfilled brilliantly the

philosophical task of our time when the popular masses are masters

of their own destiny and history

he Juche philosophy made it clear for the first time that

independence, creativity and consciousness are the essential features

of man, the social being. Thus it gave a perfect conception of man

and a correct philosophical answer to his position and role as master

who dominates and transforms nature and society

>>tak a uz nemusime zkoumat roli a vyznam cloveka, protoze Kim Cong Il to vsechno vysvetluje..

BTW: zda se, ze nektere libertarianske teorie o tom, ze ultimatnim cilem veckereho byti je clovek a jeho spotreba, mi tuto severokorejsou filosofii pripominaji

http://puck.sourceoecd.org/vl=19559465/cl=15/nw=1/rpsv/factbook2009/07/01/01/07-01-01-g1.htm

OECD Factbook 2009: Economic, Environmental and Social Statistics
	Science and technology
		Research and development (R&D)
			Expenditure on R&D
			Gross domestic expenditure on R&D As a percentage of GDP below OECD average but surprisingly on par with Norway -------------------------------- Critical analysis of “The Economic Approach to Human Behaviour” by G. Becker By Martin Pospisil Professor Gary Becker in his revolutionary work presents the idea that economics is a science based on a particular approach – the economic approach – which is applicable to all human behaviour. This short paper is a critique of the introductory chapter of his book “The Economic Approach to Human Behavior”, in which he has developed a coherent and strong methodology for neoclassical economics based on the extension of the neoclassical model of utility. Becker’s new methodology is a good example of a paradigm shift described by Kuhn (1962). The Kuhnian paradigm shift occurs when a new paradigm has the promise to answer more questions than a previous one. In this notion, Becker offers a new definition of economics linked with an approach rather than with a subject matter and summarizes the main characteristics of this unique approach. The economic approach assumes that 1) people maximize their behaviour, that 2) there is a market for every commodity1 and 3) that there is an equilibrium on every market. Moreover, human preferences are assumed to be stable (non-changing) mostly because it is difficult to understand how preferences are formed. These combined assumptions form the heart of the economic approach and create the economic model of homo economicus. They are enough to reduce all human behaviour to economic behaviour. Becker’s economic approach was “sufficiently unprecedented to attract an enduring group of adherents away from competing modes of scientific activity. Simultaneously, it was sufficiently open-ended to leave all sorts of problems for the redefined group of practitioners to resolve” (Kuhn 1962, p.10). This paradigm shift, moreover, led to economic imperialism, where economics includes areas originally reserved for other social disciplines2. In the Kuhnian notion, therefore, Becker’s economic approach became mainstream in the economic theory as it has attracted an enduring group of adherents. However, economic schools that do not agree with Becker see his logical constructions insufficient or inconsistent. This is mostly because the homo economicus model does not often – contrary to Becker’s original belief – have the ability to explain real human action. The weakest points of Becker’s economic approach are the following assumptions: the stability of preferences, and maximising behaviour. These are discussed more deeply in what follows. Stability of preferences Becker believes that homo economicus has stable preferences. Science, however, should not be build up on believes but on falsifiable hypotheses. Therefore, we have to treat all Becker’s assumptions as hypotheses; otherwise, Becker’s system would only be a kind of religion (based on believes) rather that a coherent science (based on hypotheses). The assumption (i.e. hypothesis) of stable preferences has the big advantage of simplicity. With this assumption, Becker follows the perspective of his mentor, Milton Friedman, who (1953, p.14) argues that “a hypothesis must be descriptively false in its assumption; it takes account of, and accounts for, none of the many other attendant circumstances, since its very success shows them to be irrelevant for the phenomena to be explained”. The hypothesis of stable preferences is dissociated from reality and difficult to test. But as Aranzadi notes (2006, p.148), “what Becker ignores is that once the hypothesis is dissociated from reality, any hypothesis is valid”. Moreover, without hypothesis-testing we can hardly build a coherent science. Becker’s scientific model, therefore, strongly contradicts with the definition of science by Karl Popper who argues that: “ the logical form [of a scientific system] shall be such that it can be singled out, by means of empirical tests, in a negative sense: it must be possible for an empirical scientific system to refuted by experience” (Popper, 1959, p.18). Becker’s scientific system is, however, not capable of falsifying. When Becker argues that he is able to explain all human behaviour, he does not create a scientific system in Popper’s sense as Becker’s system can never be falsified. Becker rather creates a religion: Either we believe in homo economicus or not. We cannot test it, we can not falsify it. In reality, obviously, people’s preferences change, which even Becker admits (Becker 1976, p.14), though he assumes for simplicity their stability. The change in preferences does not mean that people are irrational but rather that there exist motives, drivers (both endogenous such as personal norms and exogenous such as institutions, ethics) that lead the person to change his or her preferences. As people make choices according to their preferences, then if their preferences change, so do the choices. Becker acknowledges a slow evolution of preferences over time (Becker, 1976, p.14); but the evolution of preferences means – contrary to his conclusion – that in his simplified scheme we can explain human behaviour only in the short run then (i.e. before the change of preferences occurs). Becker’s approach offers only a static snapshot of human behaviour, which precludes us from analyzing it in the long run. If preferences change, if they are unstable, Becker’s approach has very circumscribed explanatory power. By neglecting to explain the formation of preferences, Becker is implicitly creating a divide between understanding and explaining human behaviour. It is mostly because the formations of preferences, motives, drivers that affect the behaviour, are crucial for the understanding of human behaviour. If we omit them, we explain behaviour without understanding it. Therefore, for Becker, there must be an implicit divide between understanding and explaining behaviour. Becker stresses the explanatory power of his approach. His economic approach aims to explain human behaviour but it does not aim to understand the behaviour. But even if we accept his notion that the ultimate target of social sciences is to explain human behaviour, we have to ask: Is it possible to explain a phenomenon without actually understanding it? If we answer no to this question (and it would be very difficult to answer yes), then we can hardly use the economic approach to explain all human behaviour. Becker has sacrificed the fullness of human behaviour by focusing only on explanation and not on the understanding of human behaviour. Forgetting to understand the formation of the human behaviour, he analyses only one side of the coin; explaining a phenomenon is not complete without understanding it. An economics which focuses only on explaining human behaviour does not give a full picture of that behaviour, and cannot be called a full-fledged science. It would only be an incomplete method (or a religion). It is not just the assumption of there being stable preferences per se but the formation of preferences matter in the economic theory in order to understand and therefore explain the human behaviour. The stability of preferences means that Becker’s approach is necessarily ahistorical. He does not consider it relevant to look at the historical development to try to understand the formation of preferences. He simply believes that this is out of the scope of economic science and that we should leave the formation of preferences to other social sciences (psychology, sociology). Becker, however, argues that the economic approach can explain all human behaviour but that other fields contribute to the understanding of human behaviour. He says that “the value of other social sciences is not diminished even by an enthusiastic and complete acceptance of the economic approach” (1952, p.14); but why would we need other social sciences if we are able to explain all human behaviour using the economic approach? Economics needs other social sciences to help economics to understand human behaviour as well to explain it but economics can not renege on the attempt to understand the formation of preferences. Even the acceptance of preference changes does not lead Becker to reconsider or relax his economic approach of stable preferences in his original paper (1976). In his later works, he – contrary to his original text – recognises the differences between stable and unstable environment and argues (Becker and Murphy, 2001, p.8): “This [economic] approach is adequate for dealing with many kinds of behavior when the social environment is stable. However, it cannot analyze behavior that aims to change this environment […]. Moreover, it says little about how exogenous changes in the social environment alter behavior, and nothing about how the aggregation of all behavior itself determines the social environment.” Becker therefore 30 years after the publishing of his original article admits that his model worksonly under the condition of stable environment. Much of [the] environment is, however, unstable. The transition from command economy to market economy, war, dramatic social changes, economic crisis, they are all examples of an unstable environment. For all this, the stability of preferences is a weak point of Becker’s economic approach. Maximizing behaviour Apart from stable preferences, Becker assumes that people maximize their utility. To put it simply, people – according to him – maximise a measure of the relative satisfaction from, or desirability of, consumption of various goods and services. He argues that people do not have to maximize utility consciously and that it is sufficient to consider that people behave only as if they maximize utility. With this notion, Becker tries to develop a universally valid theory of utility which is independent of particular facts. As elegant as it may appear, Becker’s assumption is, however, also weak and limited in use. This assumption of behaviour maximisation is an oversimplification. It can be challenged for example with the example of the first Czech president Vaclav Havel. Havel spent five years in prison for his democratic views during the communist regime. He preferred to stay in communist prison to regular offers (from the communists) to emigrate to the US. Havel’s behaviour is difficult to be explained using the economic approach and the behaviour maximisation theorem. It is difficult to imagine anybody maximising behaviour in by preferring to stay in a prison. There must have been some motive, norm, or some sort of ethics that stood behind Havel’s behaviour. What Havel was doing was not behaviour maximisation (either consciously or as if) but rather doing something because he was persuaded it is the right thing to do. His behaviour was based on morals, sense of justice perhaps, but it was not a utility maximising behaviour. This type of behaviour (and the world is plentiful of this type of behaviour) cannot be considered irrational because these decision-makers are rational, meaning they are aware of possible outcomes and take them into account. This behaviour cannot be explained using the economic approach. We see that the generalisation of homo economicus as the basis for explaining every action eliminates the object of study – the human being (Aranzadi, 2006, p.138). The economic approach leaves no room for [the] subjective aspect of human action; it is ahistorical, meaning that the historical development of the society or personal development of the decision-maker is irrelevant. The flow of time, habits, norms, or experiences cannot be included in the analysis. Becker, therefore, creates a technically coherent method for mathematical economics at the same moment as he misses the point that economics is primarily a social science. His theory is static and it does not allow for dynamic changes. He formed the basis for today’s standard neoclassical models and made economics a part of technical sciences. Aranzadi (2006, p.152) argues that Becker’s notion of maximising behaviour copies physics. Economics is, however, a social science and it should do its best to explain but also to understand human behaviour. Following Thaler (2000), we argue that the reason why Becker did not include norms, ethics, and institutions in his coherent yet simplistic model is because these behavioural models are harder than traditional ones. Building models of rational, unemotional agents is easier than building models of quasi-rational emotional humans. Because of the oversimplification of maximising utility, Becker’s model therefore made economics a part of technical sciences. Conclusion Becker states that the economic approach provides a valuable and unified framework for understanding all human behaviour. However, his stylised model of homo economicus has the ability to explain the human behaviour under very restrictive conditions only (short run, no institutional changes, no changes in norms, or ethics). The economic approach therefore, can be renounced in explaining all human behaviour. Becker’s economic approach avoids the attempt to explain what actually drives human behaviour. But any social science must have the ambition to explain the motives of human behaviour if we want to understand the behaviour. Becker has created a world based on simplistic and unrealistic assumptions and within this world all that he proves is a set of tautologies. But even Becker’s mentor Milton Friedman (1953, p.11) stresses that “economic theory must be more than just a set of tautologies if it is able to predict and not merely describe the consequences of action; if it is something different from disguised mathematics.” Becker’s perception of the object of economics – homo economicus – is by assumption different from the real human person. It is not, however, the method of abstraction used in social sciences, but rather a creating of a very specific world, where Becker’s assumptions hold but in a world which is far from observed reality. If economics is to understand and explain why people make choices, it needs to understand the formation of preferences as well. When assuming stable preferences, Becker does not ask why people make the choices they make. Economic, social or cultural development can also offer answers for the explanation of human behaviour. Becker, however, does not and can not integrate institutions, norms, or ethics in his model. On the other hand, over time even Becker relaxed his belief that the economic approach can explain all economic behaviour3. The universality of his approach is therefore doubtful. In conclusion, the economic approach certainly has the ability to explain more than other paradigms, but only if we accept Becker’s assumptions of homo economicus, which are – contrary to their elegance – weaker and to a big extent limited in use as described in this critique. The fact is, however, that substantial portions of economic theory would not survive if economic agents could not be assumed to have stable preferences and to maximise their behaviour. References Aranzadi J. (2009): ’Liberalism against Liberalism Theoretical Analysis of the Works of Ludwig von Mises and Gary Becker’. Published by: Routledge Becker, G. (1976): ‘The Economic Approach to Human Behavior’. The University of Chicago Press Becker, G. and K.M. Murphy, (2001): ‘Social Economics:‘Market Behavior in a Social Environment’. Harvard University Press Friedman, M. (1953): ‘The methodology of positive economics’. University of Chicago Press Kuhn, T. S. (1962): ‘The Structure of Scientific Revolutions’. 1st. ed., Chicago: Univ. of Chicago Pr., 1962 Popper, K. (1959): ‘The Logic of Scientific Discovery’. Hutchinson. Thaler, R.H. (2000): ‘From Homo Economicus to Homo Sapiens’. Journal of Economic Perspectives, Volume 14, Number 1, Winter 2000

readings

• Selhání ekonomie? Štěpán Jurajda, poznámky v rámci panelu ČSE 4.12.2009

http://home.cerge-ei.cz/jurajda/panelCSE2009.pdf

Ekonomie na tom nikdy nebyla lépe, i přes současnou kritiku spojenou s finanční krizí. Za prvé,
většina našeho vědního oboru nemá nic společného s makroekonomií a dovoluje vyvracet hypotézy na základě metod
, které se i díky pokroku v posledních desetiletích blíží zlatému standardu vědy
(v rámci možností sociálních věd). Za druhé byla i teoretická a makro‐ekonomie (již před lety)
slušně připravena vysvětlit jevy, ke kterým došlo, a nabízí dobrá vodítka pro nastavení efektivních opatření (regulací), které donedávna chyběly
, a které do budoucna podobné anomálie významně omezí.

• The Unification of the Behavioral Sciences

http://www.cerge-ei.cz/pdf/events/papers/090402_t.pdf

• Paul A. Samuelson, Groundbreaking Economist, Dies at 94
  

http://www.nytimes.com/2009/12/14/business/economy/14samuelson.html

• Gregor

http://clickbeetle.blogspot.com/2009/12/obsluhoval-jsem-pokeroveho-krale.html

• Wake up, gentlemen’, world’s top bankers warned by former Fed chairman Volcker

http://business.timesonline.co.uk/tol/business/industry_sectors/banking_and_finance/article6949387.ece
As bankers demanded that new regulation should not stifle innovation, a clearly irritated Mr Volcker said that the biggest innovation in the industry over the past 20 years had been the cash machine. He went on to attack the rise of complex products such as credit default swaps (CDS).
“I wish someone would give me one shred of neutral evidence that financial innovation has led to economic growth — one shred of evidence,” said Mr Volcker, who ran the Fed from 1979 to 1987 and is now chairman of President Obama’s Economic Recovery Advisory Board.

http://www.foreignpolicy.com/articles/2009/11/30/the_fp_top_100_global_thinkers

• Tax Cuts Might Accomplish What Spending Hasn’t Mankiw
  

http://www.nytimes.com/2009/12/13/business/economy/13view.html?_r=1

The report in January put numbers to this conclusion. It says that an extra dollar of government spending raises G.D.P. by $1.57, while a dollar of tax cuts raises G.D.P. by only 99 cents. The implication is that if we are going to increase the budget deficit to promote growth and jobs, it is better to spend more than tax less.

But various recent studies suggest that conventional wisdom is backward.

One piece of evidence comes from Christina D. Romer, the chairwoman of the president’s Council of Economic Advisers. In work with her husband, David H. Romer, written at the University of California, Berkeley, just months before she took her current job, Ms. Romer found that tax policy has a powerful influence on economic activity.

According to the Romers, each dollar of tax cuts has historically raised G.D.P. by about $3

My Harvard colleagues Alberto Alesina and Silvia Ardagna have recently conducted a comprehensive analysis of the issue. In an October study, they looked at large changes in fiscal policy in 21 nations in the Organization for Economic Cooperation and Development. They identified 91 episodes since 1970 in which policy moved to stimulate the economy. They then compared the policy interventions that succeeded — that is, those that were actually followed by robust growth — with those that failed.

The results are striking. Successful stimulus relies almost entirely on cuts in business and income taxes. Failed stimulus relies mostly on increases in government spending.

both increases in taxes and increases in government spending have a strong negative effect on private investment spending. This effect is difficult to reconcile with Keynesian theory.

Readings

• -Utok na RFE

former Iraqi dictator Saddam Hussein planned a terrorist attack on Radio Free Europe/Radio Liberty at a time when the radio broadcaster had its headquarters downtown Prague. Czech counter-intelligence service BIS followed Iraqi DGI intelligence service agents as early as in 1999, reports the news website tn.cz. Saddam Hussein is believed to have ordered the attack to silence radio broadcasting to Iraq by the Radio Free Europe, which is funded by the US government. According to BIS spokesperson Jan Šubert, Hussein's secret agents had planned a machine gun and rocket propelled grenade attack on the RFE building.
http://aktualne.centrum.cz/czechnews/clanek.phtml?id=654700

• -Jakl on Minarety:

http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-minarety-a-cigarety-d3j-/p_spolecnost.asp?c=A091203_204007_p_spolecnost_wag

• -Zajimava Kniha:

http://www.kosmas.cz/knihy/107369/v-pasti-uspechu/

V pasti úspěchu - anotace
Ve své knize si autor všímá mohutných trendů rodící se epochy, změn v organizaci a hodnocení práce a jejich vlivu na rodinu, přátelství, společenství a osobní život.
Logika knihy je přímočará. Svět se proměňuje závratnou rychlostí. Vstupujeme do doby stejně převratné, ne-li převratnější, než byla průmyslová revoluce. Nové ekonomické vztahy nabízejí bezprecedentní příležitosti, rozšiřují výběr úžasných obchodů, výrobků, dobrých investic a skvělých míst pro lidi se správným talentem a zkušeností. Nikdy předtím nemělo tak velké množství lidí tak snadný přístup k tolika možnostem. Někteří z nás začínají být mimořádně bohatí, většina je na tom lépe v tom, co si může koupit. Konkurence je však ostřejší, pracovní místa jsou méně jistá, naše příjmy hůře předvídatelné, prohlubuje se nerovnost ve výdělcích a bohatství a společnost se začíná rozdělovat. Kdo si chce udržet dobré postavení, musí více hodin a intenzivněji pracovat, takže mu nezbývá čas ani energie na ostatní stránky života. Není to ďábelská intrika ani past poťouchle nastražená zlými korporacemi a nenasytnými kapitalisty. Jsme to my sami, kdo v roli spotřebitelů a zákazníků toto kolo roztáčíme do vysokých obrátek. Jsme to my, kdo stojíme před volbou podobné té, před níž stáli naši předci před zhruba sto lety: jak užívat bohatství, které nám nová ekonomika nabízí, a uchovat si přitom svou vlastní identitu, lidskou tvář a důstojnost. Které hodnoty zvolíme a jaký život si přejeme pro sebe, pro své děti a pro společnost?

• Monitorin g centrá lních bank – prosin ec

http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/menova_politika/monitoring_centralnich_bank/download/0904_mcb.pdf

Většina námi sledovaných centrálních bank ponechává své klíčové sazby na nízké úrovni a současně
pokračuje v provádění nekonvenční měnové politiky. Ekonomická aktivita zůstává slabá, nicméně
objevují se již známky oživení a přepokládá se pozvolné zotavování koncem roku 2009 a v roce
2010. Rovněž dochází k zastavování dalšího poklesu inflace.

• A Cure for Crises: Confidence, Confidence and Trust

http://www.riksbank.com/upload/Dokument_riksbank/Kat_publicerat/Tal/2009/090929_eng.pdf

Governor Stefan Ingves
On a fundamental level, all crises share causes and cures but they also have many differences. The cure is made up of two ingredients: 1) regain confidence to resolve a crisis; and 2) preserve confidence to prevent a crisis from repeating itself. Given the international dimension of this crisis and the proliferation of cross-border banking, the cure for this crisis also involves a third component – trust between authorities to enhance cross-border crisis management.

A loss of confidence is the driver of a liquidity crunch, but the lemon problem, as first noted by George Akerlof in 1970, explains the mechanics of a market breakdown. A lemon is an asset of bad quality, originally referring to poor quality cars. In short, the lemon problem arises when sellers know whether or not their asset is a lemon, but potential buyers cannot tell the difference. The risk of purchasing a lemon will lower the price buyers are willing to pay for any asset and, because market prices are depressed, owners of non-lemon assets will be unwilling to put them up for sale.

Building confidence in the long-run: liquidity and capital regulation

The conclusion is that liquidity must be regulated more firmly. Banks need to hold a buffer of liquid assets large enough to allow them to weather a liquidity shock.

liquidity regulation will make maturity transformation more costly. We clearly need more regulation today but, in casting additional regulation, we have to consider the costs. Too strict regulation would stifle competition, make financial services more expensive and, in the long run, hamper economic growth. On the other hand, too loose regulation would inspire speculation with taxpayers’ money and also reduce economic growth. Thus, the extent of financial regulation is – at least partly – a question of society’s risk tolerance.

• Vánoční dárky jsou ekonomický nesmysl, napsal ekonom

http://byznys.lidovky.cz/vanocni-darky-jsou-ekonomicky-nesmysl-napsal-ekonom-pco-/moje-penize.asp?c=A091207_180130_moje-penize_tai
Vánoce jsou obrovským plýtváním peněz. Lidé, kteří dávají dary, je oproti reálné hodnotě, jež mají pro příjemce, příliš nadhodnocují. Tak argumentuje ve své knize ekonom Joel Waldfogel. "Způsob, jak v západním světě slavíme Vánoce, je orgie ničení ekonomické hodnoty, které vymaže každoročně pětadvacet miliard dolarů," řekl Waldfogel během své přednášky v Londýně.

Věci, které dostanou lidé darem, pro ně mají totiž o průměrně dvacet procent menší hodnotu, než ty, které by si koupili sami. Ztráta vzniká z nevhodných dárků a chybného výběru, prostě toho, že se darující "netrefí" do vkusu a zájmů obdarovaného, Waldfogel, který učí ekonomii na Pensylvánské univerzitě, se sledování ztrát vznikajících darováním věnuje už několik let. V roce 1993 napsal článek do American Economic Review pod názvem Jalové ztráty Vánoc, ve kterém argumentuje, že přibližně deset až třicet procent hodnoty daru je aktem darování nenávratně ztraceno.

Jedním z dobrých způsobů, jak zabránit plýtvání při darování, je darovat peníze - pak by si příjemce mohl samozřejmě koupit to, co skutečně potřebuje a chce. To ale podle Waldfogela není vždy možné, protože společenské normy obvykle nepřipouštějí, aby se obdarovávalo penězi. Lidé také nemohou zcela svátky ignorovat, protože dávání dárků je už zavedená společenská praxe.

• IMF PAPER, What is the damage, output development after financial crisis.

http://www.cerge.cuni.cz/pdf/events/papers/091014_t.pdf

strany 5,6,10,13

• How to Create Jobs

Nobelist Paul Krugman vs Nobelist Gary Becker.

• New Research on Fiscal Policy

From Harvard's Alberto Alesina and Silvia Ardagna:

Large changes in fiscal policy: taxes versus spending

We examine the evidence on episodes of large stances in fiscal policy, both in cases of fiscal stimuli and in that of fiscal adjustments in OECD countries from 1970 to 2007. Fiscal stimuli based upon tax cuts are more likely to increase growth than those based upon spending increases. As for fiscal adjustments, those based upon spending cuts and no tax increases are more likely to reduce deficits and debt over GDP ratios than those based upon tax increases. In addition, adjustments on the spending side rather than on the tax side are less likely to create recessions.

--
Martin Pospisil

were we mistaken?

Since 2004, there has been a steady decrease in the search for "Czech Republic" in google. Why is that?

Why are we becoming less and less important for the world?

Hard to say.

Moreover, if you look at the the news reference volume, there has not been a significant increase of the Czech Republic in the news press.

May be the Open Letter to Obama Administration was right

Krasnojarsk

I go to Siberia for  a month. To study Russian economy and to get the perception of Siberian nature and culture. 

In will be studying at the Siberian State Aerospace University

Hopefully, I will improve my Russian a bit. 

Magic rule of 70

During one lecture, my current boss Tomas Sedlacek has asked me to do a quick calculation:"How fast would it take to reduce the Czech budget deficit from current 33% of GDP to almost zero?" 

It's not a very simple task (when you don't have a calculator and you have around one minute for the answer) but it is not difficult either. 

There is the Magic Rule of 70, which I have discovered when reading one of the most sold economics book: Economics by N.Gregory Mankiw (here is his blog I tr

y to follow).

The rule basically says that if you grow by x% a year it would take you 70/x years to double your GDP (assuming zero inflation).

Therefore, it would take you ten years (70/7 as x=7) to double your GDP when growing 7%

 a year (real GDP growth).

That means that you would get from 1/3 of debt/GDP ratio to 1/6 debt/GDP ratio.

It would take you another 10 years to get to 1/12 debt/GDP ratio and another 10 years to get to reasonable 1/24,  i.e. 4.17%  debt/GDP ratio.

The conclusion is striking. It would take 30 years of 7% real growth (impossible) to reduce the debt/GDP ratio to 4% (of course assuming that the debt would remain nominally constant).

The original Rule of 70:

I really like Mankiw's examples, Maynard is the winner, and Milton is the loser. I believe that even Mankiw's

 cat is called Maynard (or Keynes?)

Zemřel profesor Milan Sojka, člověk, který byl pro nás studenty IES velkou inspirací. Studoval jsem u něj mnoho kurzů díky specializaci ekonomické teorie na Karlově univerzitě. Profesor Sojka byl snad největším odborníkem u nás v tomto oboru.

Přemýšlel jsem, že si u něj budu studovat v rámci doktorského studia dějin ekonomických teorií. Bohužel už to nestihnu.  

====

Dne 17.5. zemřel po dlouhém, statečném a těžkém boji s nevyléčitelnou nemocí ve věku 58 let profesor Ing. Milan Sojka, CSc., vedoucí Katedry institucionální ekonomie Institutu ekonomických studií, bývalý proděkan naší fakulty. Pracoval u nás od r. 1991, tj. od přičlenění bývalého Institutu ekonomických věd při Rektorátu UK k FSV...
Připojen je názor Jiřího Havla a Tomáše Sedláčka, uveřejneny na stránkách 
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-havel.php?itemid=6604
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php

On the road to market economy

Presentation Darthmore Institutev5

Publish at Scribd or explore others:

G20 v Londýně. Nejočekávanější summit posledních let.

Světoví lídři měli v Londýně složitý úkol: Hlavně nezklamat.

 

Očekávaný summit G20 s podtitulem "Stabilita, růst, pracovní místa" proběhl bez vážnějších komplikací. Zda se dá nazvat úspěšným summitem je sporné, ale jisté je, že nebyl - oproti tomu, co mnozí předpovídali - neúspěšný.

Společný postup v boji proti ekonomické recesi není důležitý jen pro ekonomiku jako takovou, ale i pro občany, kteří chtějí vidět, že jejich volení zástupci nesedí s rukama za zády, stejně tak pro hráče na trhu, kteří stále čekají na jakékoliv pozitivní zprávy, a nakonec i pro třetí svět, který potřebuje záruku, že na něj vyspělejší země nezapomněly.

Historie nás učí, že podobné summity mohou věci také více uškodit než pomoci - to ale v žádném případě neznamená, že se nemají konat. Jako nepovedený summit se obvykle označuje ten z roku 1933, neboť se lídři nedokázali zabránit protekcionistickým tendencím, čímž jen prohloubili hospodářskou krizi. Letos se historie naštěstí neopakovala.

Obrovská očekávání

Stává se opravdu jen velmi zřídka, že schůzka hlav nejvyspělejších ekonomik, regionálních uskupení a mezinárodních institucí upoutá takovou pozornost světa. Setkání představitelů zemí a ekonomických celků, které dohromady tvoří zhruba 90 procent světové ekonomiky, bylo s napětím očekáváno na všech frontách.

Někteří politikové odjeli na summit s cílem změnit celý mezinárodní finanční systém, změnit současné a vytvořit nové mezinárodní instituce. Ještě v předvečer summitu se hovořilo s obavami  o tom, že schůzka skončí fiaskem, protože rozdíly mezi postoji některých zemí jsou zkrátka příliš veliké. Dnes, po skončení summitu, však je zřejmé, že schůzka dopadla nad očekávání dobře. Angela Merkelová dokonce hovoří o „zásadním kompromisu v situaci výjimečné krize." Gordon Brown mluví o vytvoření nového světového pořádku.

Hlavní představitelé jsou s výsledky summitu spokojeni. Ani nemohou jinak. Očekávání byla tak vysoká, že jakékoliv zpochybnění dosažených výsledků by vedlo jen k další skepsi. Je třeba si uvědomit, jakou odpovědnost politici tento čtvrtek měli. Jakákoliv známka neschopnosti dohodnout se by byla vnímána jako silně negativní signál a další podlomení důvěry ve světovou ekonomiku. Ta je i tak velmi nízká.

Konkrétní výsledek – překvapení

V oficiálním závěrečném komuniké lídři explicitně sdělují, že světová ekonomika čelí největší výzvě moderního věku. Snad nejpodstatnějším výsledkem je pochopení, že bez mezinárodního obchodu svět na nohy nepostaví. 250 miliard dolarů má pomoci promazat kola světového obchodu, který se podle posledních odhadů má letos propadnout o 6-9 procent. Tato čísla negativně ovlivní životy milionů lidí v mnoha zemích.

Spojené státy naštěstí dovedly přesvědčit Francouze, že každé řešení ekonomické krize musí být založeno na principech tržní ekonomiky, kterou však musí doprovázet efektivní regulace a silné globální instituce. Francouzi a Němci nakonec prosadili určitý regulační rámec pro tzv. hedge funds, jiné mimobankovní instituce a daňové ráje a větší dohled nad ratingovými agenturami. Nicméně, v současné době jsou na stole opravdu důležitější věci než silný regulační rámec. Mezi nejpalčivější patří stabilizace amerického bankovního sektoru.

Mnoho témat samozřejmě zůstalo pod stolem. Je nutné do budoucna bojovat s neefektivností zemědělských politik, s plíživým protekcionismem, který - ačkoliv to mnozí politikové nechtějí nahlas přiznat - se pomalu stává realitou. Zda bude postaven nový finanční systém není stále jisté. Požadavky tu jsou. Francouzský prezident opět akcentoval touhu vytvořit globálního finančního regulátora. Regulace se je módní slovo, a to ještě před pár lety bylo symbolem nadávky. Zůstávají ale pochybnosti, zda silná regulace je lékem a kde je hranice dostatečné - ale nikoliv už nadměrné - regulace.

Zásadní také bude - a to bude na pořadu dne během příštích jednání - koordinovat ústup ze současné expanzivní hospodářské politiky, až se světová ekonomika bude probouzet k životu. Pokud by k tomuto „stáhnutí" došlo pozdě, riskuje celý svět období velmi rychle rostoucí inflace, což by mohlo dopady ekonomické krize ještě prohloubit. Dalším tématem musí být, co dělat v budoucnu se státními podíly v ekonomice - a to nejen v bankovnictví.

Rostoucí role Mezinárodního měnového fondu

Mezinárodní měnový fond může být spokojen. Stejně jako země, které využívají jeho pomoc. Nejenže došlo k výraznému navýšení prostředků pro MMF, ale fond zároveň výrazně zjednodušil pravidla pro čerpání finanční pomoci - obecně považováno za velmi důležitý krok. Důležité je, aby země mohly spolupracovat s MMF bez toho, aniž by byly veřejností, investory a ostatními zeměmi považovány za rizikové. Není totiž stále jisté, jak rychle se tato navýšená pomoc dostane do ekonomik. Pokud země nebudou chtít finanční injekci využít, nikdo je nemůže nutit Některé státy totiž nemají  s touto institucí dobré zkušenosti z minulých let.

Částky o kterých se hovoří už jsou stěží představitelné pro makroekonomy, natož pak pro laickou veřejnost. MMF dokonce vytvoří „vlastní měnu“ ve výši 250 miliard dolarů, kterou bude alokovat svým členům dle jejich kvót. Pro Mezinárodní měnový fond je současná situace důležitá a z toho důvodu, že fond snad konečně nachází svoji roli v moderním světě. Během posledních let rostoucích ekonomik nebyl o jeho služby nijak velký zájem a MMF se potýkal s hledáním vlastní identity. Poměr hlasování v MMF se také asi brzy změní, není dlouhodobě udržitelné, aby Čína měla stejně hlasů jako Itálie.

Třetí svět nebyl zapomenut

Je důležité předejít tomu, aby se z ekonomické krize stala krize sociální a humanitární. Tato schůzka tomu mohla pomoci. Západní mocnosti snad začínají chápat, že se politicko-ekonomická mapa světa mění, a že je v jejich zájmu začlenit nové mocnosti do rozhodovacích mechanismů.

Summit G20 správně akcentoval problém třetího světa. V českých podmínkách nezvyklá záležitost byla z rozvinutých zemí prosazována převážně Brity - a světovým veřejným míněním. Mezinárodní finanční společnost (International Financial Corporation) - součást Světové banky oznámila, že se pokusí získat další prostředky pro pomoc slabším regionům.

V prohlášení G20 stojí, že růst - aby mohl být dlouhodobě udržitelný - musí být sdílený. Na příklad subsaharská Afrika žádným způsobem nepřispěla ke vzniku současné krize. Přesto začíná být jedním z nejpostiženějších regionů. Třetí svět se kromě krize samotné potýká s obrovským zadlužením - odhaduje se až 1,4 bilionu dolarů - což místním vládám ještě více svazuje ruce.

Problémy zůstávají

Dalším negativním faktorem je stále převažující myšlení, že země by měly koordinovat hospodářskou politiku se vším všudy. Příkladem budiž - již naštěstí stažený - požadavek USA a MMF, aby každá země vydala na boj s krizí 2 procenta svého HDP. Tento přístup totiž nevnímá velké rozdíly a požadavky různých zemí a regionů. Nehledě na to, že možnosti fiskálních stimulů jsou omezené. Opět byl během summitu akcentován boj s protekcionismem a snaha o rozvoj globálního obchodu - bohužel zde v poslední době slova nejdou ruku v ruce s činy.

Londýnská návštěva byla vlastně první zásadní Obamova cesta mimo USA po svém zvolení. Můžeme se jen radovat, že jen dva dny po G20 navštívil americký prezident i Prahu. Není chyba Česka, že Evropa stále není tak jednotná, jak by mohla být, že nedovede mluvit společným hlasem a stavět se k problémům čelem. Tato krize paradoxně může státy semknout a - pokud se vyhneme protekcionistickým tendencím - může Evropu posílit. Minimálně v tom, že si uvědomí vzájemnou provázanost celého kontinentu, a to nejen ekonomickou, ale i sociální a politickou.

Závěr

Celkové hodnocení summitu? Opatrný optimismus. Podařilo utlumit touhy Sarkozyho po nadměrné regulaci (Sarkozy je však spojený. Dovedl přesvědčit partnery, že je třeba reformovat mezinárodní finanční instituce, což bude největší změna od schůzky v Bretton Woods roku 1944), třetí svět nezůstal opomenut, rozvíjející se země dostaly relativně dost prostoru. Výzva k odstranění toxických aktiv z bankovního sektoru je sice vágní, ale akcentuje ten nejzásadnější problém v několika nejdůležitějších ekonomikách. Celkově se světoví lídři shodli na relativně konkrétních a koordinovaných krocích. Schůzka tak naplnila reálná očekávání a není rozhodně zklamáním.

Samozřejmě hospodářská politika již proti krizi dávno zasahuje, a to relativně koordinovaně nejen fiskálně, ale i monetárně: snižováním úrokových sazeb. V tomto nemohl summit přinést mnoho nového. Některá významná média mají obavu, že svět dělá příliš málo na to, že se nacházíme - a dnes již bez nadsázky - v největší hospodářské krizi za posledních osmdesát let (navíc akcelerovanou obrovskou provázaností všech regionů a odvětví).

Jistě, vždy se dá dosáhnout více, ale zájmy jednotlivých zemí jsou rozdílné. Jednalo se však o historický summit, a to nejen proto, že čelíme historické krizi, ale proto, že světoví lídři jsou schopni jednat a dohodnout se. A nezklamat světovou veřejnost.

 

Martin Pospíšil

Psáno pro Heinrich-Böll-Stiftung 

Gapminder

While browsing the internet to get some data, I discovered a web that puts some important statistics into graphical maps.
There you go:

Jsou věci, které mi dělají radost. Třeba když moji šikovní kamarádi dělají zajímavou práci a potkávají při tom zajímavé lidi.

Britain forever

Having a parliament that is able and willing to let the government fall in the middle of the Czech Presidency, I am more and more convinced that we should become a part of the UK. 

Their leaders (even though not perfect - yet) at least prove that they have certain understanding of the wider context. 

Our (green) politicians don't. 

However, I am not sure that current Broken Britain would appreciate our company. They have a lot of their own problems at the moment (may be when the Scotish announce their independence, we might go instead of them). 

Rather Gordon Brown that the hyperactive and gummy Sarkosy. 

This is the biggest threat that the financial crisis can possibly bring

http://www.ft.com/cms/s/2/06b42e32-09dd-11de-add8-0000779fd2ac.html

The spread of ideas like those described in the article is a worrying trend.

More readings

CEE economic problems:

Eastern Europe's woes: The bill that could break up Europe

Can eastern Europe avoid meltdown?

Germany faces demands from the east Feb 26th 2009
West v east Europe Feb 26th 2009
Saving Eastern Europe Feb 19th 2009

Mardell's Europe

To nationalise or not – that is the question

IES forgotten

A stejně je nejlepší:

http://blog.ihned.cz/nemecek/c1-34724530-zebricky-vs-odpovedi-na-nejcastejsi-dotazy-doplneno-27-2

Some more readings on the financial crisis

Today with a focus on the CEE and the Czech Presidency:
Crisis sparks crucial debates about EU limits
* EU's Almunia defends EU measures for E.Europe
European economy could start recovery this year, commissioner says
Stress tests for the eurozone
recent Kenneth Rogof's New York Times article
EU summit to address divisions
Czech PM urges EU leaders not to "beggar thy neighbour"
EU leaders prepare for economy summit
Credit agency rates Baltic state's bonds as junk
Crisis a test of solidarity between union's old and new members
E. Europe Banks To Get $31 Billion from Lenders
Financial crisis: Banks nationalised by Government - Telegraph

And with a focus on banks' nationalisation:
In knots over nationalisation


BRIEF SUMMARY OF THE DE LAROSIERE REPORT
•The Group strongly supports the view that there should be a single set of core regulatory rules and supervisory standards in the EU
•On corporate governance and remuneration strong recommendations are made
•Concerning crisis management and resolution, the Group considers that the current arrangements are not satisfactory
•It recommends that a clear and transparent framework must be immediately established to manage a crisis – and that all Member States must have the same set of tools and procedures
•Legal obstacles must be removed
•Deposit Guarantee Schemes should be harmonized and pre-funded by the private sector
•And further work must be carried out on burden sharing in the context of a cross border crisis – with the establishment of more detailed criteria in the EU Monetary union
•A new EU function called the European Systemic Risk Council [ESRC] should be set up
•A NEW European System of Financial Supervision (ESFS) – transforming the L3 Committees into EU Authorities

http://ec.europa.eu/commission_barroso/president/pdf/statement_20090225.pdf

There are thousands of economists. Most of them teach. And most of them
teach a theoretical framework that has been shown to be fundamentally
useless.

http://www.nytimes.com/2008/11/02/magazine/02wwln-Q4-t.html?n=Top/Reference/Times%20Topics/Subjects/E/Economics

Erhöhte Unfallgefahr

http://www.brandeins.de/home/inhalt_detail.asp?id=2898&MenuID=130&MagID=109&sid=su21315589218773778&umenuid=1

Über die Ursache der derzeitigen Krise wird viel spekuliert. Bernard Lietaer hat eine überraschende Erklärung: Unser Finanzsystem ist zu effizient. Der Währungsexperte plädiert deshalb für mehr Vielfalt beim Geld.

Text: Elisabeh C. Gründler

Foto: Willi Filz

brand eins: Herr Lietaer, warum funktioniert unser Finanzsystem nicht?

Bernard Lietaer: Es funktioniert zu gut. Das Problem ist sein Übermaß an Effizienz.

Wie bitte?

Die Forschung zeigt, dass ein zu hoher Grad an Effizienz eines Systems gleichzeitig seine Instabilität steigert. Das ist es, was wir jetzt erleben.

Dann sind also nicht Gier und Fehler die Ursachen der Krise?

Natürlich gibt es das alles, aber das sind Symptome, nicht Ursachen der Krise. Auch Manipulationen und undurchschaubare Finanzprodukte gehören zu den Symptomen. Regulierung kann dafür sorgen, dass Zusammenbrüche seltener werden, doch sie kann sie nicht verhindern. Vor der aktuellen globalen Krise hat es allein seit der Freigabe der Wechselkurse 1973 weltweit 96 Bankenkrisen und 176 Finanzkrisen gegeben, die sich auf einzelne Länder oder Kontinente beschränkten. Zum Beispiel die Mexikokrise 1994, die Asienkrise oder die Russlandkrise Ende der neunziger Jahre.

Ist Regulierung also der falsche Weg?

Regulierung ist jetzt politisch gewollt, also wird sie kommen. Man muss sich jedoch darüber im Klaren sein, dass Regulierungen ein Katz-und-Maus-Spiel der Regierungen mit den Banken sind. Seit den Banken im 17. Jahrhundert das Monopol der Geldschöpfung übertragen wurde, gab es ständig neue Regulierungen. Damit werden die alten Schlupflöcher gestopft und gleichzeitig die Voraussetzungen geschaffen, neue zu öffnen. Kontrolle kann die Krisenzyklen verlängern, jedoch langfristig keine Zusammenbrüche verhindern.

Was halten Sie von den Rettungspaketen, die die Regierungen im Oktober geschnürt haben?

Der Geldkreislauf hat für die Wirtschaft die gleiche Funktion wie der Blutkreislauf für einen lebenden Organismus. Wenn das Blut beziehungsweise das Geld nicht ständig mit dem richtigen Druck in alle Bereiche des Systems gepumpt wird, bricht es zusammen. Wenn die Banken scheitern, gerät der gesamte Wirtschaftskreislauf in Gefahr. Die große Depression der zwanziger und dreißiger Jahre war die bislang letzte weltweite Wirtschaftskrise mit unzähligen Unternehmenspleiten und Massenarbeitslosigkeit. Die damalige Krise mündete in Faschismus - nicht nur in Deutschland - und in Krieg. Es ist deshalb richtig, einen Zusammenbruch des Geldkreislaufs zu verhindern. Doch der Aufkauf fauler Kredite oder die Teilverstaatlichung von Banken gehören zu den altbekannten Rezepten. Sie kurieren nur Symptome und können weitere Krisen nicht verhindern. Die Rettungspakete lösen auch nicht das Problem der zweiten Welle.

Was meinen Sie mit zweiter Welle?

Dem Stocken des Geldkreislaufs in der Finanzwirtschaft folgen Stagnation und Rückgang der Realwirtschaft. Keine Regierung kann Banken zur Kreditvergabe an Unternehmen zwingen. Um ihre Bilanzen zu bereinigen, müssen die Banken ihre Kreditvergabe zurückfahren, das ist betriebswirtschaftliche Logik. Doch damit wird eine Abwärtsspirale in Gang gesetzt: Eine geringere Kreditvergabe der Banken an die Unternehmen schwächt die Wirtschaft, was wiederum die Banken weiter schwächt. Das ist dann besonders schlimm, wenn diese Schwächung weltweit gleichzeitig eintritt, was jetzt der Fall ist. Außerdem fördern die Rettungspakete den Konzentrationsprozess im Bankensektor. Sie helfen den großen Banken, die kleinen zu schlucken.

Eine Vorstellung von der Größe der Banken erhält man, wenn man ihre Aktiva mit dem Bruttoinlandsprodukt eines Jahres vergleicht. Die Aktiva der drei größten deutschen Banken, das waren bisher die Deutsche Bank, Commerzbank und Dresdner Bank, betrugen zusammen 130 Prozent des jährlichen deutschen Bruttoinlandsproduktes. In anderen Ländern sind die Verhältnisse noch extremer: Die Aktiva der größten drei Banken in Spanien betragen 218 Prozent des jährlichen Bruttoinlandsproduktes und in Großbritannien 317 Prozent. Die beiden größten niederländischen Banken erwirtschaften jährlich Aktiva in Höhe von 409 Prozent des dortigen Bruttoinlandsproduktes. Und in Island schließlich - der erste Staat, der offiziell pleite ist - betrug das Verhältnis 1079 Prozent.

Warum ist die Konzentration im Bankensektor so problematisch?

Je größer eine Bank, umso größer der Schaden, wenn sie in Schwierigkeiten ist. Unternehmenspleiten sind in einer Marktwirtschaft ein normaler Vorgang. Doch bei großen Banken scheint das Theorem der kreativen Zerstörung nicht mehr zu gelten. Wenn eine Bank zu groß ist, um sie zusammenbrechen zu lassen, weil der Schaden für die gesamte Wirtschaft zu groß wäre, zahlt der Steuerzahler die Zeche. Die Bewältigung der zahlreichen Finanz- und Bankenkrisen seit 1971 hat gezeigt, dass die einzelnen Staaten bis zu 60 Prozent ihres Bruttosozialproduktes aufwenden mussten, um ein Zusammenbrechen ihrer Banken zu verhindern. Bereits jetzt gibt es Staaten, die dies aus eigener Kraft nicht mehr leisten können. Die Kosten der aktuellen Krise werden allein für die USA vermutlich bei etwa zehn Prozent ihres Bruttonationaleinkommens liegen. Die Konzentration im Bankensektor steigert die Effizienz des gesamten Systems - und damit gleichzeitig auch seine Instabilität.

Können Sie uns diesen Zusammenhang näher erläutern?

Aus der Sicht der Systemforschung ist unser weltweites Geld- und Finanzsystem ein Energie- und Informationsflusssystem, das nach den gleichen Gesetzen funktioniert wie etwa eine natürliche Nahrungskette, die man als komplexes Flusssystem aus Organismen, Pflanzen, Tieren und Sonnenenergie betrachten kann. Auch Ökonomien sind zyklische Netze aus Millionen Geschäften und Milliarden Kunden. Natürliche Flusssysteme werden nachhaltig lebensfähig, weil die Natur nicht nach maximaler Effizienz strebt, sondern nach einer optimalen Balance zwischen Effizienz und Belastbarkeit.

Kann man diese Größen messen?

Selbstverständlich. Effizienz misst die Menge des jeweiligen Materie-, Energie- und Informationsflusses, die ein System bewältigen kann. Diese Größe bezeichnet man auch als Gesamtdurchsatz pro Zeiteinheit, also etwa pro Jahr, Stunde oder Sekunde, ein Begriff, der auch zur Beschreibung etwa von Computer- oder Stromnetzen verwendet wird. Der Gesamtdurchsatz eines Wirtschaftssystems, seine Effizienz also, wird mit dem Bruttoinlandsprodukt pro Jahr gemessen. Als Belastbarkeit eines Systems definiert man seine Fähigkeit, sich von Störungen zu erholen.

Diese Fähigkeit ist vermutlich schwieriger zu messen als die Effizienz?

Richtig. Dafür wurden erst in jüngster Zeit die entsprechenden mathematischen Modelle geschaffen. Belastbarkeit beschreibt die Reserven eines Systems, seine flexiblen Ausweichmöglichkeiten und Handlungsoptionen, mit denen es neu auftretende Störungen bewältigen kann. Die Wirtschaftswissenschaften waren bisher blind für diese Größe. Sie konnten mit dem Bruttoinlandsprodukt nur den Gesamtdurchsatz einer Volkswirtschaft messen, jedoch nicht ihre Belastbarkeit. Es war also nicht möglich, zwischen einer gesunden Entwicklung und einer Spekulationsblase zu unterscheiden. Die Vielfalt eines Systems, also die Existenz verschiedener Akteurstypen, sowie der Vernetzungsgrad innerhalb eines Systems sind die entscheidenden Variablen sowohl für Effizienz als auch für Belastbarkeit. Beide, Effizienz und Belastbarkeit, wirken allerdings in entgegengesetzte Richtungen.

Wie ist das zu verstehen?

Die Natur sucht um der nachhaltigen Lebensfähigkeit willen nach einer Balance zwischen Effizienz und Belastbarkeit. Die Belastbarkeit steigt mit der Zahl der unterschiedlichen Akteure und mit deren Grad der Vernetzung. Die Effizienz lässt sich steigern durch Rationalisierung, die unweigerlich stets eine Verringerung von Vielfalt und eine Abnahme von Vernetzung zur Folge hat. Ein hocheffizientes System ist daher immer auch sehr anfällig.

Nehmen Sie zum Beispiel eine Fichtenmonokultur. Man kann sie leicht anlegen und rationell ernten. Doch ein einziger Schädlingstyp kann sich sehr schnell ausbreiten und den ganzen Wald vernichten. Will man das verhindern, muss man mit Giften arbeiten, was langfristig noch größere Schäden im Ökosystem verursacht. Ein Mischwald ist viel weniger anfällig gegen Schädlinge, doch die Holzernte erfordert größeren Aufwand.

Gleiches gilt für die Ökonomie. Gibt es zum Beispiel in einer Kommune nur einen einzigen großen Arbeitgeber, dann geht es der ganzen örtlichen Wirtschaft schlecht, wenn der pleitegeht. In einer Gemeinde mit vielen kleinen und mittelständischen Betrieben dagegen sind die Auswirkungen einer einzigen Pleite weniger dramatisch. Oder nehmen Sie die plötzlichen Stromausfälle, die "wie aus dem Nichts" auftauchen und ganze Regionen in Amerika stundenlang lahmlegen. Solche Blackouts sind die Folge einer hochgradigen Effizienz der Netze, denen es an Belastbarkeit mangelt. Wir haben uns bisher zu sehr auf Effizienz konzentriert und die Belastbarkeit unserer Systeme vernachlässigt.

Kann man unser Geld- und Finanzsystem mit natürlichen Systemen einfach gleichsetzen?

Man kann es nicht gleichsetzen, aber wir können von der Natur lernen, wenn wir die gegenwärtige globale Krise bewältigen und neue Krisen verhindern wollen. Bisher benutzen wir eine einfache kartesianische Logik und simple Maschinenmetapher, um das Funktionieren des Wirtschaftssystems zu erklären und zu steuern. Doch in Energie-Materie-Informationsflusssystemen, egal, ob von der Natur oder vom Menschen geschaffen, sind die Beziehungen komplexer. In natürlichen Systemen besteht eine Asymmetrie zwischen Effizienz und Belastbarkeit. Das heißt, dass ein System etwa doppelt so belastbar sein muss wie effizient, wenn es dauerhaft lebensfähig sein will. Um den Punkt der optimalen Balance herum gibt es nur einen sehr schmalen Sektor, das "Vitalitätsfenster", in dem das System nachhaltig lebensfähig ist. Außerhalb dieses Vitalitätsfensters ist es entweder zu wenig effizient aufgrund zu hoher Vielfalt und Vernetzung oder zu wenig belastbar wegen zu geringer Vielfalt und Vernetzung.

Für die Geld- und Finanzwirtschaft haben wir bisher diesen Zusammenhang ignoriert und ständig einseitig die Effizienz gesteigert. Darum dürfen wir uns nicht wundern, dass das System immer instabiler geworden ist und sich nun am Rande des Zusammenbruchs befindet: Unfälle können jederzeit passieren.

Welchen Ausweg schlagen Sie vor?

Theoretisch ist das ziemlich klar. Nur durch mehr Vielfalt und einen höheren Grad an Vernetzung kann unser Geld- und Finanzsystem robuster und stabiler werden.

Was bedeutet das konkret?

Wir müssen uns von der globalen Monokultur des Bankengelds als einzigem Zahlungsmittel verabschieden. Wir brauchen eine Vielfalt von Währungssystemen ebenso wie eine Vielfalt von unterschiedlichen Akteuren, die sich auf den unterschiedlichsten Kanälen miteinander vernetzen. Es ist dieses Axiom des Monopols nationaler Währungen, das uns heute noch den Blick auf solche systemischen Lösungen verstellt.

Sie meinen, wir sollen verschiedene Arten von Geld gleichzeitig nutzen? Das klingt kompliziert und wäre doch wenig effektiv.

Genau das wollen wir ja! Mehr Nachhaltigkeit und mehr Robustheit erhalten wir nur durch Verringerung der Effizienz. Doch das muss im Alltag nicht kompliziert sein. Für einen lokalen Wirtschaftskreislauf, etwa von Lebensmitteln, genügt regionales Geld, dafür braucht man keine international handelbare Währung. Komplementärwährungen verbinden ungenutzte Ressourcen mit unbefriedigten Bedürfnissen. Sie können Leistungen, die zu gering oder zu ineffizient sind, als dass sie auf dem globalen Markt mit einer nationalen Währung konkurrieren könnten, aus der Schattenwirtschaft holen und diese an den ökonomischen Kreislauf anschließen. Derartige Komplementärwährungen gibt es weltweit bereits zu Tausenden. Doch sie sind in der Regel nicht als offizielles Zahlungsmittel anerkannt.

Wer könnte das in der jetzigen Situation durchsetzen?

In dieser Phase, in der die Banken nicht in der Lage sind, den Kreditbedarf der Wirtschaft vollständig zu befriedigen, sollten Unternehmen die Initiative ergreifen und eigenes Geld schöpfen. Und zwar, indem sie sich gegenseitig Kredit geben und dafür eine eigene Verrechnungseinheit schaffen. Diese kann in ihrem Wert durchaus an die nationale Währung, zum Beispiel den Euro, gekoppelt sein. Das hat sich bereits in der Vergangenheit bewährt und funktioniert zum Beispiel in der Schweiz seit 70 Jahren ausgezeichnet.

In Zürich haben im Jahr 1934, mitten in der Weltwirtschaftskrise, 16 Unternehmer ein solches Geldsystem gegründet, die WI R (Wirtschaftsring-Genossenschaft, siehe auch brand eins 06/2004). Sie haben sich gegenseitig zinslosen Kredit gegeben, als die Banken dazu nicht mehr willens oder in der Lage waren. Diese Komplementärwährung ermöglichte es ihnen, ihre Unternehmen weiterzuführen, was sonst mangels Bankkredit nicht mehr möglich gewesen wäre. Die WI R ist heute eine offizielle, ausschließlich in der Schweiz existierende Komplementärwährung, die von rund einem Viertel aller Schweizer Unternehmen genutzt wird. Es ist reines Buchgeld, das früher mit Schecks, heute elektronisch, auch mit Karten, zirkuliert.

Die WIR ist überwiegend kleinen und mittleren Schweizer Unternehmen zugänglich und ausschließlich in der Schweiz gültig. Handwerkern und lokal tätigen Unternehmen hilft die Wäh rung, im Geschäft zu bleiben und an günstige Kredite zu gelangen, wenn Bankengeld teuer oder knapp ist. Eine empirische Studie von James Stodder aus dem Jahr 2000, die einen Zeitraum von fast 65 Jahren analysiert hat, ergab, dass die WI R stabilisierende Wirkung auf die gesamte Schweizer Wirtschaft hat. Die WI R funktioniert azyklisch, die Kreditvergabe in WI R steigt immer dann, wenn die Preise für Kredite in Schweizer Franken steigen und diese dadurch knapp werden. Die Stodder-Studie hat nachgewiesen, dass die WI R der wirkliche Grund für die sprichwörtliche Stabilität der Schweizer Wirtschaft ist. Dieses von Unternehmen geschöpfte Geld ist keine Theorie, sondern hat sich in der Praxis bewährt.

Sollte sich der Staat aus dieser Art der Geldschöpfung heraushalten?

Er sollte Anreize setzen zum Gebrauch dieses Geldes. Der beste wäre, die Komplementärwährungen teilweise als Zahlungsmittel für Steuern zu akzeptieren. Insgesamt ist die Akzeptanz von Komplementärwährungen eine politische Frage. Diese Strategie kostet den Staat nichts, im Gegenteil, sie verschafft ihm sogar Steuereinnahmen in Krisenzeiten. Die Regierungen wiederum können die Komplementärwährung zum Einkauf bei solchen Unternehmen nutzen, die diese akzeptieren.

Währungen sind immer auch Belohnungssysteme. Daher ist es denkbar, spezifische für bestimmte gesellschaftliche Herausforderungen zu schaffen, etwa zur Reduzierung des Kohlendioxid-Ausstoßes oder zum Ausbau erneuerbarer Energien. Auch für Kommunen würden sich mit Komplementärwährungen neue Handlungsmöglichkeiten eröffnen.

Inwiefern?

Die Kommunen haben die Hauptlast einer Wirtschaftskrise zu schultern, sie müssen die sozialen Konsequenzen vor Ort bewältigen. Nützlich könnte es sein, die Gewerbesteuer ganz oder teilweise in einer lokalen Komplementärwährung zu akzeptieren - um dieses Geld in den lokalen Wirtschaftskreislauf zurückzulenken. Versuche mit Komplementärwährungen auf lokaler Ebene gibt es bereits, zum Beispiel in Frankreich, finanziert auch mit EU-Mitteln. Dort wurde eine Software entwickelt mit den entsprechenden Karten, was die Handhabung im Alltag sehr einfach macht. Auch die WI R verfügt über solche elektronischen Systeme.

Worin sehen Sie das größte Hindernis auf dem Weg zu mehr Vielfalt beim Geld?

Das größte Hindernis ist unser Glaube an eine einzige Art von Geld, das nur mit Zinsen funktioniert. Außerdem wehren sich natürlich die Banken gegen den Verlust ihres höchst gewinnbringenden Monopols der Geldschöpfung und tun alles dafür, es aufrechtzuerhalten. Aber die aktuelle Krise ist auch eine Chance, umzudenken und neue Wege zu beschreiten. Zwar ist ihr Ausmaß gigantisch, aber wir verfügen heute über viel feiner abgestimmte Instrumente, sie zu bewältigen. Damit werden Lösungen möglich, die in den dreißiger Jahren des vergangenen Jahrhunderts noch nicht denkbar waren. -

Bernard Lietaer, geboren 1942 im belgischen Lauwe, war Zentralbankier, professioneller Währungsspekulant, Berater von multinationalen Konzernen und Regierungen in Entwicklungsländern. In der Belgischen Zentralbank war er verantwortlich für die Einführung der virtuellen Gemeinschaftswährung ECU, dem Vorläufer des Euro. Heute lehrt der Professor für internationales Finanzwesen in Kalifornien an der Sonoma State University archetypische Psychologie und an der University of Calfornia in Berkeley nachhaltiges Wirtschaften.